Margareta Strömstedtová (*1931) pracovala jako učitelka, novinářka, producentka, napsala velký počet titulů určených dětem a píše i televizní scénáře. Známá je její biografie Astrid Lindgrenové. Literárně debutovala až ve svých padesáti letech sbírkou povídek Julstädningen och döden (Vánoční úklid a smrt; Albert Bonniers Förlag, 1984), mistrně napsanými vzpomínkami na dětství v rodině chudého kazatele náboženské sekty.

Vánoční úklid a smrt, ukázka z povídky

Kovářův dům leží u silnice. Je to dlouhé červené stavení s kovárnou na jednom konic. Pak jsou kůlny, prádelna, hospodářské místnosti a komory a pak obytná část domu. Dveře od kovárny bývají otevřené na silnici. Uvnitř to duní, zvoní, jiskří a praská. Chlapi křičí, a když se voda dotkne rozžhaveného železa, tak to zasyčí. Plápolají tam plameny, žhavé uhlí a rozpálené železo rudě žhne. Dnes je tam však mrtvo a tma.
Okno kovářovic kuchyně vede na silnici. Přistoupím k němu a nakouknu dovnitř. Není tam ani človíčka, ale lampa nad kuchyňským stolem svítí. Už jedli a nechali po sobě všechno na stole. Pohlédnu ke sporáku, kde obvykle stávala. Když chci, tak ji tam vidím. Stačí zamrkat a je pryč. To je zvláštní, že ji teď vidím tak zřetelně, když jsem ji dřív skoro nevnímala.
Zaklepu na kuchyňské dveře, přestože vím, že tam nikdo není. Vejdu dovnitř a vidím, že pohovka je ustlaná, ale vrchní deska chybí. Z postele se náhle zvedne velká šedá kočka a seskočí na podlahu. Když ji chci pohladit, zasyčí. To je divné, vždycky se tak ráda mazlila.
V komoře také nikdo není. Manželská postel je rozestlaná a je vidět, že na jedné straně nikdo nespal. V posteli, kde spávají děti, taky nikdo neležel. V nástěnných hodinách to začne rachotit a burácet. Rychle zavřu dveře, než začnou odbíjet.
"Nisse," volám tiše na půdu, kde se většinou Nisse a jeho starší bratr zdržují, "jste tam?"
Nikdo neodpovídá.
Když se vrátím na silnici, uslyším z kovárny hlasy. Je tam kovář a ještě někdo. Kovář mluví a potlačuje přitom pláč.
"Kdybych věděl, jak to bude těžké, až ji ztratím, nikdy bych se neženil, ne, nikdy," vzlyká.
"Dej si ještě jednu, potřebuješ to," utěšuje ho ten druhý.
Kovář je tam s prodavačem kol. Nakouknu škvírou ve dveřích, sotva je v té tmě rozeznám. Pak projede po silnici auto a na několik okamžiků jsou vidět. Sedí na lavičce, kterou si přitáhli k peci. Zatopili si, ještě v ní žhne pár uhlíků. Kovář si právě přihnul z láhve a podává ji prodavači kol.
Už si mě všimli.
"Co chceš?" ptá se prodavač kol nevlídně.
"Nic… jen jsem přišla pro bratra."
"Někde tady budou, asi na dvoře," vzdychne kovář.
Projdu temnou kovárnou na dvůr a tiše za sebou zavřu dveře. Volám, ale nikdo neodpovídá. Pak si všimnu zvláštního světla v okně kůlny. Pořád se pohybuje, jako by uvnitř poletovaly světlé skvrny. Dveře od kůlny jsou pootevřené. Vklouznu dovnitř a dívám se, co se tam děje. Nevěřím svým očím. Vidím kovářovic Nisseho a svého bratra a ve slabém světle kapesní svítilny Nisseho maminku. Někdo jí ustlal na desce od kuchyňské pohovky. Leží tam jako v posteli, pod sebou má prostěradlo a přes sebe přikrývku a ještě jedno prostěradlo. Horní prostěradlo má přetažené přes obličej. V mihotavém světle jsou z ní vidět jen vlasy, rozprostřené po polštáři. A ještě něco je vidět - její chodidla. Co to provádějí? Nisse drží svítilnu tak, aby jí mířila na chodidla, a můj bratr… nechápu, proč to dělá. Drží v ruce špendlík a píchá ji do chodidel. Nedokážu ze sebe vypravit ani slovo a roztřesu se hrůzou.
"Co to děláte?" zašeptám.
Bratr a Nisse sebou trhnou a otočí se. Nisse mi posvítí přímo do obličeje.
"Pssst… Jdi pryč…" šeptá bratr.
Ani se nepohnu.
"Jste normální, co to děláte?" šeptám zase já.
"Určitě není úplně mrtvá," vysvětluje bratr. "Jen to tak vypadá. Chci ji vzbudit."