Barbara Gruszka-Zych - novinářka, redaktorka týdeníků Gość Niedzielny a Śląsk v Katovicích. Žije v Czeladzi. Vydala sbírky poezie Napić się pierwszej wody ("Napít se první vody", 1989); Teren prywatny ("Soukromé území", 1995); Nic się nie stało ("Nic se nestalo", 1997); Pali się mój próg ("Hoří můj práh", 1998); Zapinając kolczyki ("Při zapínání knoflíků", 2000), je autorkou knihy o Adamu Chmielowském Mało obstawiony Święty. Cztery reportaże z bratem Albertem w tle ("Málo obdivovaný svatý. Čtyři reportáže s bratrem Albertem v zádech", 2002). Uvedené překlady pocházejí ze sbírky Podróż drugą klasą ("Cesta druhou třídou", Katowice, 2002).

"Blahoslavená Barbaro,
neboť si myslím, že jste blahoslavená za svoji poezii,
která mě dojímá a utěšuje svým polským jazykem,
která je tak velmi polská, jak u mála básníků,
a která se nebojí dobrých pocitů, lásky a modlitby. (...)
Mám slabost pro Vaše psaní, neboť se zabýváte každodenností mnoha lidí,
jež je opomíjená dnešní mladou poezií."
Czesław Miłosz, 1994, 1996.

v Jablunkově

město se spletenými prsty budov
kolem náměstí nízké výkladní skříně
aby sloužily jako zrcadla třem řezníkům
vedle sebe každý má pěkné příjmení
Cienciała Gorzołka Pobożny zabíjejí telata
pokládají je na obětní stůl chladicího boxu
ani se nezpovídají z krve prolité z tepen
do kaše a mletého masa občas závan
kazících se uzenin připomíná jak je tu hříšně
dále prodej živých ryb plujících v kádích
v tom horském městečku daleko od moře
ryby před smrtí se drží vody hlasitě plácají
když je z ní chtějí dostat děti trpělivě
čekají až kapr vystrčí vousatou tlamičku
mudrce z předstíraných hlubin a polkne
trochu vzduchu po němž se netloustne
aby ochutnal cizí svět zanedlouho se budou
nevinně nacpávat jeho mlčícím masem
s černým pruhem tajemství viditelným pod kůží
v sněhobílých závějích ubrusu v temných záblescích
nožů ještě nepřišla skutečná zima ještě voda
v kádích s kapry nezamrzla ani se nesrazila krev
krávy ještě nikdo doopravdy nezemřel
protože tady nikoho neznáme oknem hotelu na stropě
ledový reflektor měsíce světlem z jiného světa
líbá tvá záda někde pod lopatkou nedovoluji
nikomu aby mi hleděl do srdce zakrývám je dlaní

Naschmarkt ve Vídni

dívka s polovinou obličeje
viditelnou zpod klobouku
se usmívá polovinou úst
spiklenecky jako kárová dáma
s balíčku karet rozhozeném na stole
převráceném větrem
posypaném figurkami
které ztratily hlavu pod mapami
monarchií prošlých zárukou
nediskrétní slunce odkrývá
její štíhlou indiánskou tvář
s temnými hrozny zorniček
vábících sladkostí
jako šamanka s neopálenými prsty
kterým nebylo dovoleno
nahlédnout do přihrádky předků
ukazuje cizincům ceny
nehodnotných předmětů
vyhozených na smetiště
kupují je jako by chtěli říct
že na světě není nic k vyhození
že vše je hodnotné jako sám život

Rembrandt van Rijn

sedím unavená
naproti autoportrétu stále staršího umělce
tvář v tajemství stínu
které neodhalí bodové osvětlení
příruček dějin umění

světlo odměřované od otevřeného oka
rozlévající se na levé tváři blíže k srdci
stále žlutější vypalující se žárovka
ztrácející se povědomí dobra a zla
vždyť co malíř zmůže
vymýšlí světlohru aby co nejméně vysvětloval

jenom syn Tytus s rukou výrazně ozářenou
světlem svíčky
Tytus zaujatý čtením svého krátkého životopisu
zanedlouho umře
neboť mu už svítí světlo zapálené otcem

* * *
pili jsme teplé nápoje
v umělohmotných kelímcích
v provizorní kavárně
duchovního semináře
není slušné si sednout
při občerstvení když všichni
kolem žijí duchovními záležitostmi
jimž překáží tělo
vysoký štíhlý profesor řečtiny
potvrzující svým výzorem
to potvrzoval beze studu
přijímal vášnivé polibky
horké čokolády
která mu směšně špinila rty
jako rtěnka ženy
zato profesor morální teologie
s docela viditelným bříškem
jako by si pro umrtvení
vybral kávu bez cukru
jak je hořké odmítat rozkoš
musíme si přikazovat sami
střízlivost v jídle a pití
aby nás bříško nepředběhlo
na cestě do nebe

já vzrušená společností
jsem nevnímala co jím a piji
moje kapučino mohlo být vodou nebo vínem
mezi tolika vzdělanci
bych si zázraku ani nepovšimla

* * *
Rosamunda hraje na klavír
pro pacienty domova
nemocných na Alzheimerovu chorobu
mezi nimi je její matka
někdy uprostřed dne
zapomene že ji tam dala
nervózně pospíchá
aby stihla záchrannou sonátu
nedoslýchaví ji promíjejí
špatnou interpretaci Beethovena
hraje jenom proto
aby nevyšla ze cviku
pobytu s cizí matkou
cvičí prsty a paměť
stupnicí přehrávanou v dětství
na zebře klaviatury Steinwaye
otec se hlásí
nářkem klaksonu pod oknem
hodně jezdí autem
poslouchá varhanní hudbu
vozí s sebou kostel
nedávno mu ukradli tašku
se sedmdesáti osmi kazetami
jako by vyrvali píšťaly z varhan
jeho útěky přestaly být vznešené
vím to z Rosamundiných dopisů
dlouhých jako vzdálenost
z Newcastle do Czeladzi
a tak mě nutí
k myšlení na své blízké
k udržení jejich života
v mých básních

* * *
Winfried jenž bydlí v Kolíně nad Rýnem
v době kdy ho nechávají starat se o vnuky
pečuje také trochu svůj dávný jazyk
zkouší překládat mé básně
vnuci německy nebo anglicky
ve svých čtyřech a sedmi letech
neustále mu sedají na kolena
jasně že je děda vezme do jiných zemí
vzdálených jako jeho dětství
proto vzpomíná na vesnici v opolském Slezsku
na podzimním listím šelestící jazyk matky
skloněné pod květinami na šátku
měl tolik co starší Nils David
a ve vědru s okem na dně
nosil vodu ze dvora jenže mu utíkala
jako pohledy děvčat
smějících se polsky
štěrk ho kousal dírami v trampkách
- protože ta země je kousavá - jak říkával otec
a šel s ní bojovat do zahrady
až si vynutil výkupné z brambor a růží
a ty pyramidy uhlí vyrůstající před oknem
starověký Egypt vysypaný z povozu
před příchodem zimy
vzpomíná si také na ostrou trávu na polích
do krve popraskané rty se jako verše
dnes přeložit nedají