Spisovatel, filozof, básník, propagátor a teoretik okcitánské kultury a literatury, Felix Marcel Castan, mnohými považován za osobnost světového formátu, zemřel 22. ledna 2002 ve věku nedožitých 81 let. Podle svých přátel a obdivovatelů byl mužem činu. Narodil se v malé vesnici Lot v roce 1920. Studoval francouzskou literaturu na prestižní École Nationale Supérieure v Paříži, ale studií zanechal. Objevil totiž, že jazyk jeho rodné vesnice má také svou literaturu, a té se začal věnovat naplno.

Vstoupil do komunistické strany. Po Druhé světové válce začal působit v Institutu okcitánských studií (l'Institut d'Estudis Occitans, I.E.S.), kde spolupracoval s takovými osobnostmi jako například Reinat Nelli, Robert Lafont nebo Bernard Manciet. Po několika letech mu bylo svěřeno řízení pedagogického oddělení institutu. V šedesátých letech se rozešel jak s IES, tak s komunistickou stranou. Uchýlil se do Montalbanu a Larzacu, pracoval pro několik časopisů a nakladatelství, věnoval se organizování mnoha kulturních událostí, například: Mostra d'el Larzac - setkávání výtvarníků, Okcitánský festival - hudební, divadelní a filmová představení.V osmdesátých letech se vrátil do veřejného života: mezi novou generaci okcitanistů, opět do Institutu okcitánských studií ( tentokrát do hudebního oddělení) i mezi politiky do Komunistické strany (P.C.).

Celý život bojoval za uznání okcitánské literatury a kultury. Není to věc jednoduchá. Podle Castana má okcitánský spisovatel mnoho překážek: musí se naučit používat kodifikovanou okcitánštinu, potýká se s nedostatkem financí na vydání knihy v menšinovém jazyce, pro kterou později těžko nachází dostatečný počet čtenářů. Za další velký problém považuje absenci okcitánské literární kritiky. Prosazoval skutečnou kulturní decentralizaci Francie. Francouzská kultura by se podle něj měla vyléčit ze svého jednotného smýšlení a rozvíjet filosofii plurality. Odmítal centralismus, ale i regionalismus spojený s patriotismem. Zabýval se zejména barokem, vztahy mezi kulturou a politikou, jazykem a kulturou, městem jako kulturním centrem oblasti. Castanovým názorem bylo, že okcitánští autoři upřednostňují svá rodná města a rodný kraj, který pro ně znamená více než národní příslušnost. Svým pohledem na okcitánskou kulturu si získal mnoho odpůrců, a to mezi centralisty i regionalisty, na levici i na pravici politického spektra.

Psal francouzsky i okcitánsky. Z jeho díla uveďme například: poezie: okcitánsky: De campestre d'amor e de guerra (1951, IEO), Jorn (1972), "M" (1984,Tribu), francouzsky: Montauban-Epopée (1974,Cocagne); eseje: Décentralisation occitaniste (1972, Cocagne), Argumentari (1994,IEO), Manifest multiculturelle et antiregionaliste (1984,Cocagne), Jeunesse de troubadours (1996,Cocagne); spolupráce na mnoha edicích a antologiích. Velká část jeho děl zůstala zatím nevydána. V současnosti se připravuje souborné vydání děl Felixe Marcela Castana, zejména epopeje v okcitánštině Epos-Ethos o devíti tisících verších líčící historii okcitánské literatury. To vše za spolupráce vydavatelky Betty Daël Castanové, vdovy po Felixu Castanovi, a mnoha státních institucí. V Tolose (Toulouse) se připravuje otevření Centra okcitánské civilizace Felixe Castana (Centre de civilizacion Occitana de Felix Castan).