Všechno to co je tělem
světa
je odťatou myšlenkou
Když z ní vyteče krev
stává se věcí - prázdnou myšlenkou

Netahej tedy za sebou věci
jejich tíha ti nedovoluje
vznášet se ve vzduchu.

Celou noc
Přenášel jsem v dlaních vítr
hory a stromy
probouzel jsem potoky spod kamenů
všechno k Tvým nohám
celou noc
Když jsem před rozbřeskem
přinesl slunce
spatřil jsem že tady nejsi
prázdná je louka.

Sestra
Stojím po kotníky
v průzračné vodě
z těla řeky
do mého těla
pluje studený pstruh
nevidím
ale cítím že je blízko
ticho
slunce hovoří s kamenem
a já
neslyším jejich rozhovor
mohu se jen domýšlet
že o mně - mlčí
ale když pstruh
pohladí moje prsty
nečekané zachvění
a stanu se - sluncem i kamenem
rozmlouvám s řekou
jako její bratr
vypráví mi o zrodu
jmenuje se Visla.

Mlčící zahrady
A takové děsivé ticho
A takové mlčící ulice
A takové mokré zahrady
To vše je čekáním
To vše stojí mimo
To vše je údivem
Daruji zemi déšť
daruji nebesům déšť
daruji nebesům slunce
daruji ránu mlhu
A pak každého jitra
Budu procházet mokrými zahradami
Tichem mlčícími ulicemi, děsivým tichem
a pak v teplém soumraku
stanu po boku údivu
Budu čekat na přelétající jeřáby
Abych pověsil na jejich křídlech
Smutek posledních dnů
Ať ho zanesou co nejdál
Od mého zítřku.

Anděl
Bílý most
mezi bílými skalami
běžel jsem po jeho bílých deskách
a zastavil mě anděl
Rozkolébal bílý vzduch
naklonil se k mému unavenému srdci
zeptal se kam běžím
Ničeho jsem se už nebál
dokonce ani toho že nevím
Most se zachvěl
a celé nebe mi spadlo k nohám
teprve tehdy jsem ucítil že letím
Nebyl tam vůbec žádný most.

Hladová rozkoš
Řeka míjí mlýnské kolo
bezděčně:

Je jako uťatá ruka
tiše krvácí po kamenech
a nikdy nesevře pěst

Vypráví břehům
o nenaplněné náruživosti

Čistá a chladná uspává
v kolébce řečiště se jí zdá

hladová rozkoš
mletého zrní
a zpívající kamenné kolo

Šílený bdící mlynář
ji vrací kyjem.

Stěna nepřítomnosti
V pokoji jímž plynou
tenké kulaté řeky
obávám se o oči
o stěnu

Ztratila se za slova
prázdná bolestná nepřítomnost
krychlová zřítelnice
Už ni nepůsobí rozkoš
trhání copánků řek
jsou hlučné a smějí se
mezi prázdnými stěnami
neprávem zaoblené
voní stínem
očividně se vylévají

V mém myšlení je čas
a už jsem se ztratil
tam včera ještě před usnutím
upadání do spánku
vplouvání do nitra světa
do Galaxie Nula
do mlčení ticha
Neslyšel jsem jak se nade mnou zavřel
poklop snění
blízká přítomnost
Mohou být všude
ramena nepřítomnosti
jemná jako ze skla.

Březový sen
Dlaní se dotýkám břízy
bílý samet
pod prsty
chvění
březová hudba od země
až po citlivé lístky
jako píseň
která mi vypráví
o nebi a zemi
Neviditelné kořeny
ponořené do podzemní řeky
trpělivě krmí
její kmen
osvojují místo
Ptáci se neomylně vracejí
každoročně do její náruče
Její listy hovoří se vzduchem
ve všech jazycích světa
Snažím se pochopit
ale jsem jenom člověkem
Její stín mě uspává
a přenáší mne do březového království
bezpečně mě vede
černým vesmírem
a atomové hřbitovy
ve směru růžového svítání.

V červené mlze
V červené mlze
ve výšce odrubané
hlavy
bílý sloup kouře
láme prsty
plamenů
Těžké kapky rozpuštěného Nebe
rostou v očích
Dírou v Nebi odlétají
volné duše židlí skříní knížek
a neodeslaných dopisů
Spálená žebra domu
jako jeřábi
pijí mlčení z popela
Slunce po nebi
táhne pluh bolesti
bude pršet
opožděný o jedno slunce.

Matka krájí chléb
Mlčí chléb na stole
je plný stínů
Hovoří v něm
duše posečených klasů.

Za oknem
běloba kouře
ztrácí tajemství plev
Bodláky
kolébají suchou sladkost
jako hlad

Obnažená země
prázdná
pod dotykem pluhu
se obrací na záda
nahá
čeká na zrna
zdá se jí o bílé sukni sněhu
Černí ptáci z ní vyzobou
smrt

Matka krájí chléb
a tiskne ho na prsa
Otevírá tajemství
země vzduchu slunce a
čtyř období roku
znamením kříže.