Jak sám název knihy napovídá, jde o zemi, se kterou jsme ještě nedávno sdíleli východní hranici, Ukrajinu. Autorka se pustila do velmi nelehkého úkolu; pojmenovat to, co dolehne ještě dnes na každého návštěvníka této obrovské východoevropské země, bývalé sovětské republiky, kde žije národ s možná nejtragičtější historií v Evropě.

Marta Bednářová pobývala ve vesnici Dolinská v Krivorožské oblasti mezi lety 1986-1990. Tehdy v rámci československo-sovětské družby jezdili mnozí Češi a Slováci do průmyslových oblastí Sovětského svazu podílet se většinou na výstavbách továren. Autorka svého pobytu využila a podává nám knížku vzpomínek na svůj tehdejší pobyt na Ukrajině. Přestože jsou její popisy omezeny regionálně, nelze jim upřít obecnou dokumentární hodnotu, která nám může pomoci v hledání přístupu k ukrajinskému etniku. Vyplňuje totiž mezeru mezi přechodem od komunismu k demokracii, i když se to na první pohled nezdá. Autorčiny vzpomínky jsou velmi živé a výběr jazyka je více než vhodný. Knihu lze přečíst jedním dechem, což doporučuji, protože se jinak může vytratit celková atmosféra těchto smutných končin. Tím, že je Ukrajina tak rozlehlá, není možné zobecňovat a vztahovat některá autorčina tvrzení na celou Ukrajinu. Lze ovšem říci, že rozdíly tkví v maličkostech, které může čtenář pominout. Jedná se více méně o popis jednoho období a části země, jejíž tvář je záhadná a jak tvrdí autorka, jde o zemi, "kde se zastavil čas".

Škoda, že kniha nevyšla dříve, mohla by nás lépe připravit na každodenní setkávání s Ukrajinci u nás. Třeba bychom byli schopni jim více rozumět nebo aspoň pochopit některé jejich zvyky, které se nám zdají tak divné. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že některá místa Ukrajiny se již změnila, a pevně doufám, že změny k pozitivnímu budou nadále pokračovat. Nicméně je tato kniha velmi důležitá a pro nás významná, protože mapuje část dějinného období, na které bychom nejraději zapomněli. Nutí nás přemýšlet a vracet se k příčinám a následkům doby komunismu. Je sice malou, ale o to silnější připomínkou toho, k čemu u nás nedošlo jen díky geografické poloze, ale k čemu bolševický systém směřoval.

Za velmi přínosné považuji popisy některých návyků a zvyků, které jsou pro nás a pro autorku o to víc, že v nich žila, do slova a do písmene nepochopitelné. Otázkou zůstává, do jaké míry je chování Ukrajinců jiné než za dob komunismu. Autorka se nesnaží vyvozovat nějaké závěry, ani nesoudí či kritizuje, jen podává přesný obraz a popis událostí, postav a míst, které zblízka poznala. A protože není zaujatá, nechává na nás, jaký závěr si sami svobodně uděláme.