„Dobro, nikoliv velikost a sláva“: tak zní životní krédo většiny hlavních hrdinek románů Carol Shieldsové: výjimku netvoří ani spisovatelka Reta Wintersová, hrdinka nového románu Shieldsové s gramatickým názvem Pokud (Unless, 2002), přestože tentokrát má onen morální imperativ i silně ironizující nádech feministického pohledu na svět a ženskou úlohu v něm. Přestože ve svých předchozích dílech (Různé zázraky, Deníky tesané do kamene aj.) autorka klade důraz zejména na všední a zdánlivě nedůležité jako protiklad dějinotvorného – a víceméně přejímá zařazení mezi „dobré autorky“ píšící o „ženských tématech“ (narozdíl od velkých spisovatelů zpracovávajících summu lidské zkušenosti), tentokrát se její zájem přesunuje k radikálnějšímu, o to však atraktivnějšímu tématu: kritické analýze existence moderního člověka prostřednictvím sondy do vědomí sebe-vědomé postmoderní ženy intelektuálky a jejího životního prostoru na přelomu tisíciletí.

Realitu románu vnímáme očima Rety W., spisovatelky na vrcholu kariéry, jež žije ve šťastném manželství s lékařem Thomasem a třemi dospívajícími dcerami nedaleko Toronta. Psaní humorných povídek včetně započaté práce na románové prvotině, překlady díla dlouholeté přítelkyně a uznávané autorky Danielle Westermanové, péče o děti – to je poměrně klidný a harmonický Retin denní program. Ten se ale hroutí v okamžiku, kdy nejstarší dcera, studentka Norah bez vysvětlení opustí univerzitu i domov a záměrně přeruší veškeré kontakty s rodinou i přáteli. Po čase je náhodou objevena na jedné z torontských ulic, kde zabalena v hadrech a s obrovským nápisem „Dobro“ na ceduli z kartonu zavěšené kolem krku, prosedí celé dny bez známky komunikace s okolním světem. Nikdo z šokované a stresované rodiny si neumí Nořino chování uspokojivě vysvětlit a každý z členů postupně přichází se svou vlastní verzí dívčina příběhu – vysvětlení se pohybují od interpretace Nořina jednání jako banální revolty dospívající dívky, post-traumatického šoku s nevyjasněnou příčinou, až po feministickou, poněkud vykonstruovaně působící teorii samotné Rety o reakci na každodenní exkluzi ženy ze světa, jejž ovládají muži… V tuto chvíli se čtenář nevyhne prvnímu zpochybnění některých představovaných tezí filozofie Shieldsové, která se trošku násilně snaží naroubovat feminismus na kategorie dobra a zla, a zachází tak na tenký led…

Však zapeklité jsou metody postmoderního románu (existuje-li vůbec) a nelze jim než nevěřit ni slovíčka… Postmodernisté nám nepředávají snadno čitelný příběh s lehko rozšifrovatelným významem, nýbrž texty-hry s mnoha pravdami a možnými závěry. Takže mávneme-li během četby rukou nad naivitou hrdinčina místy jakoby příliš zjednodušeného pohledu na svět a zdánlivě nepochopitelným bláznovstvím Norah, neočekávané, přesto však velmi jednoduché a přirozené rozuzlení nás přinutí k přehodnocení „předtvořených“ závěrů. Autoři tradičního románu 19. století by se paradoxně mohli radovat: s příchodem třetího milénia nabývá poslední kapitola opět své dřívější důležitosti – vysvětlí nám všechny předešlé události, utiší náš místy rezervovaný postoj k dějové linii, ale zato rozjitří náš celkový názor na knížku: můžeme tedy začít s četbou od Adama…

Jak již naznačuje i název titulu, vedle morální a feministické tematiky se Shieldsová zabývá i fenoménem literárního jazyka a slovesného umění jako takového. „Lidská existence sestává z izolovaných událostí vyžadujících zvláštní odštěpky jazyka, které ze života teprve vytvoří souvislé vyprávění; malé kousíčky gramatiky (…), slůvka jako „pokud“, „také“, „přesto“ či „už“(…).“ Jako pro mnoho postmoderních hrdinů, i pro Retu Wintersovou transformuje jazyk žitou minulost; akt psaní pro ni funguje psychoterapeuticky: pomáhá jí udržet rovnováhu v těžkých životních momentech. Právě i díky možné reflexi sebe sama, které ji psaní nového románu poskytuje, přichází Reta k poznání (až trošku příliš explicitně proklamovanému), že pouze skrze životní strasti nachází člověk smysl své existence (heuréka!).

I v této rovině chápání aktu psaní jako životní transformace se Shieldsová zařazuje k existenciálně zaměřeným autorům 20. století, a navazuje tak v mnohém na své velké ženské literární předchůdkyně, Virginii Woolfovou a Iris Murdochovou. Literární postupy Woolfové rozpoznáme i v důrazu na vnitřní monolog postav – románový svět vnímáme totiž výlučně skrze zprostředkující medium, vědomí Rety Wintersové, a díky jejímu vnitřnímu monologu (či spíš dialogu), tedy „celoživotnímu rozhovoru se sebou samým, nejdelší a nejzajímavější řeči, kterou v životě vedeme.“ Celý román je totiž vlastně jedním ohromným vnitřním přemítáním a rozprávěním o hledání pravé životní cesty a jejím nalezení v momentě, kdy se naděje již skoro vytratila.
Shieldsová tedy přese všechny výhrady dokazuje, že přece jen ví, jak vyrobit čtivý román, který osloví akutální naléhavostí tématu.