Martin Švanda navazuje poetikou na svou sbírku Arvův klavír, která byla vydána po dlouholeté odmlce v roce 2021. Už ta přináší kouzlo čisté nevinnosti, za motto si koneckonců bere známé verše Dylana Thomase: „Míč, který jsem jako dítě v parku hodil, / se na zem ještě nevrátil.“ Také čtvrtá autorova sbírka kráčí v podobných šlépějích. Je jako kaleidoskop: ve čtyřech oddílech (Zima, Nevinnosti, Řeka, Zahrada) je čtenář vtažen do světa bohaté imaginace. Nic nezůstává v nehybné jistotě reality, vše je v pohybu rafinovaně konstruovaných smyslových výjevů, nabývajících často metaforické podoby. Svým ponořením do kouzel představivosti se tato sbírka stává jedinečným čtenářským zážitkem. Švanda přitom neutíká do surreálních krajin, do složitě formulovaných světů, nýbrž s pokorou evokuje posvátný prostor rodiny, v němž je místo pro pohádková vyprávění, kde se postavy stávají součástí obyčejů, a z nějž vane dávno.

Nevinnosti jsou sbírkou plné dynamické poezie, Švanda neustále překvapuje svou metaforou nebo personifikací přírodních dějů: „měsíční paprsek se dotkl vypínače na zdi / ale nezmáčkl ho / chvíli se sunul tiše po stropě / a potom se vytratil oknem“ (s. 12), „les ve tvaru netopýra se roztáhl po planině / stíny smrků se brodí sněhem k našemu domu“ (s. 17), dochází k neotřelým proměnám subjektů: „lovečtí psi zamrzli ve výskoku a jelen vběhl do jara / dírou po jelenovi nakukuje do zimy slunce“ (s. 28). Před tím, co vše se může pod básníkovýma rukama zrodit, čtenář nevychází z údivu. Poezie je to především vizuální, Švanda nevyužívá jazykových experimentů, jeho jazyk je srozumitelný. V básních rovněž jen zřídka dochází k využití figur.

Přívětivá upřímnost

První oddíl Zima je počátkem příběhu, v němž se pomocí jedinečné metaforiky prezentují rodinné události, na úvod v několika básních vystupuje obraz svatebního kočáru (básně na stranách 9, 11, 13, 14), symbolizující zrod manželství, počátek společné cesty podivuhodnou krajinou, ve které vše ožívá. Tento prostor je vyplněn intenzivní obrazností: „stihneme ještě / zbytek vánoční atmosféry / rozdrobit husám na návsi // a pak rychle domů // mraky duchů už oblehly kostel / i bezdětné sáňky na ledě / náhle mě ovinula / křídla tvých pohledů“ (s. 21). Významným bodem sbírky (podobně jako u Arvova klavíru) je příchod dětských postav, které se samy stávají tvůrci: „probudil jsem se / s dětmi jste ve snu přimalovali / květiny na stráň a les na okraj světa“ (s. 29).

Druhý, titulní oddíl už prezentuje svět dětských her, kouzelnou zemi, v níž ožívají papírové vlaštovky a kde jsou postavy zapřaženy do kočáru směřujícího na dovolenou do Chorvatska, kde se děti nechtějí vzdát v bitvě za své sny, a kde dospělí se svými starostmi působí mile neopatrně. Švandova nápaditá lyrika vyvolává prostřednictvím básnických obrazů pocit pokory. Jako by na tom všem kolotání ulpívala upřímnost rodinných vztahů. Cosi přívětivě upřímného na nás dýchne i ze situací nepohodlí: „Snažím se vypotit včerejšího démona do / peřin. Když odpoledne vstanu, zůstane po mé / hlavě na polštáři mokrý obrys čertovské hlavy / s růžky. Ty stáhneš čertovskou kůži z peřin / a dáš ji do pračky.“ (s. 44)

Slunce nad řekou

Skutečnost se mírně problematizuje ve třetím oddílu nazvaném Řeka. Rodina je symbolizovaná metaforou kamenného zámku postaveného u řeky, jež může ohrozit jeho základy, voda je tak určitým druhem nebezpečí, obavou, která vyvstává: „potmě spouštím hladinoměr do tvé duše / měřím, o kolik stoupla voda ve studni // a bojím se / že se z našeho zámku stane řeka“ (s. 63). Třetí oddíl se stává prostorem i pro úvahy nad konečností, lyrický mluvčí zde evokuje pocity úzkosti. Temnotě však čelí ona nevinnost, dětský pohled na svět, který je schopen proměňovat realitu. Transformace je přítomna v obrazu, v němž se zdánlivě nehostinná příroda stává oázou, paprsky slunce ozařují řeku i její dno a dávají jí zlatý nádech: „zlatá řeka uniká kmeni ležícímu přes vodu / i čemusi utopenému v hloubce // z domku se zlatou klikou na břehu / je slyšet křik zlatého dítěte / kočka leží nehnutě přes zapraží / zlatý paprsek už našel svůj cíl // květiny se zkřivenými tvářemi nastavují slunci / do řeky padá celý den zlatý déšť“ (s. 81).

Na závěr si autor vybírá Zahradu, místo s historií, v němž jsou ukryté vzpomínky na předky; je to prostor tajemný: „kdoví, co se chystá / v barevném skleníku víří ptáci a květiny / slyším to / ale nepůjdu už na zahradu“ (s. 92). Celá sbírka včetně této části je naplněna nápaditými metaforami, autorovi se daří zapůsobit na čtenářovy smysly („hladina jezera stoupla o tíhu nebe / a já čekám, kdy se zvedne stavidlo dveří / a nebe zaplaví váš dům po střechu“, s. 89; „slunce zapálí pařez na konci zahrady / stoletá půda zahoří ohněm květů“, s. 90), jen výjimečně se může stát, že některý z obrazů působí jaksi nadbytečně.

Pokorná metaforičnost

Napříč sbírkou se kontinuálně objevují některé příznakové obrazy. Ve dvou básních a v mottu třetího oddílu je to kolesový parník, který je jakýmsi osobním artefaktem ze staré doby, podle slov Ivana Wernische citovaných v mottu „se nikdy nedovede navrátit“ (s. 60). Tento dopravní prostředek z oblíbené knížky lyrického subjektu je uklidňujícím elementem, který je ovšem znovu a znovu vystavován životním zkušenostem, démonům, kteří jsou zde doslovně zobrazováni („bledé tváře démonů plují potokem / děti je pošťuchují větvemi“, s. 24) a rovněž putují sbírkou („z hořící řeky se kouří / někdo zapálil démony pod hladinou / kolesový parník se žárem odlupuje z obrazu“ (s. 78). Obrazy, o nichž je řeč, jako by představovaly základní motivy Švandova díla, kolesový parník zpodobňuje onu dětskou nevinnost, má pozitivní atributy, démon je naopak příznakem nebezpečí, vnitřní temnoty. V tomto konfliktu vítězí právě nevinnost, která – ač je obohacena o mnohou zkušenost – je schopna dávat o sobě neustále vědět, nechává se znovu nalézat v každodennostech rodinného života.

Švanda ve své nejnovější sbírce dokazuje, že charakteristika rodinného kruhu může být zpodobněna nevšedně. Pomáhá k tomu důmyslná práce s metaforou, čerpající z přírodních i venkovských motivů. I přes bohatou metaforiku sbírka oplývá pokorou, vrací se vždy k tematice rodinných vztahů, příběhů, jež známe tak trochu všichni. Švandův aktuální básnický kus by tak kvůli jedinečné barvitosti a citlivosti neměl uniknout nejen těm čtenářům, kteří se zajímají o současnou českou poezii.