Když se konala pražská prezentace knihy Až skončí práce: Dějiny domácnosti a boje za volný čas, Nick Srnicek vysvětloval, že téma práce v kontextu domácnosti ve své dřívější knize Inventing the Future (2015), kterou napsal s Alexem Williamsem, opomněl. Autoři se v ní komplexně zamýšlejí nad budoucností práce, reprodukční práce je však jejím slepým místem. Nový titul Až skončí práce zkoumá právě tu. Komplikovanost spočívá v tom, že status práce v domácnosti je ambivalentní – balancuje totiž na hraně mezi únavnou, repetitivní činností a láskyplným, dobrovolným trávením času.

Hester a Srnicek poukazují na zásadní změnu po roce 2008, kdy začal být kapitalismus jako jediný možný model společenského uspořádání zpochybňován. Po finanční krizi se otevřely nové debaty o alternativách, v nichž se do popředí dostala myšlenka konce práce. Autoři na tuto perspektivu navazují, ale upozorňují, že tyto diskuse se soustředí hlavně na námezdní práci a přehlížejí práci odehrávající se v domácnostech. Cílem jejich knihy je proto rozšířit koncept postpráce, který „může být plně realizován pouze tehdy, když zohlední rozsáhlou sféru činností – reprodukční práce“ (s. 17).

Promyslet znovu domácnost

Kniha je přehledně členěna do šesti kapitol, které čtenáře provádějí od technologie v domácnosti přes rodinné modely až po architektonické vize měst. Hester a Srnicek začínají otázkou, proč technologický pokrok nezkrátil čas věnovaný domácím pracím. Ukazují, že to úzce souvisí s rostoucími společenskými normami, které vyvíjejí tlak na jednotlivce a jsou často genderově podmíněné – tento tlak se navíc netýká jen čistoty, ale i rodičovských rolí. Nukleární rodina a zmenšující se domácnosti navíc zvyšují množství domácích prací. Z pohledu reprodukční práce je rodina neefektivní a stává se klíčovým místem genderových nerovností. Stejně jako rodina, ani architektonické uspořádání izolovaných domácností není podle autorů efektivní. Kniha obsahuje historické sondy, jež ukazují alternativní architektonické projekty z minulosti: od sovětských projektů krátce po říjnové revoluci přes bytová družstva v Británii a USA až po sociální bydlení ve Vídni během meziválečného období, tzv. Rudé Vídně. Závěrečná kapitola je věnovaná výhledu do budoucnosti. Autoři proklamují, že jejich cílem není „sestavit manuál pro budoucnost […], ale spíše vypracovat zásady a navrhnout některé konkrétní možné kroky, jak postupovat“ (s. 154). Právě zde kniha ztrácí na síle – ačkoli jsou návrhy zajímavé, zůstávají na úrovni obecných nápadů a postrádají konkrétnější vizi. Čtenář může mít pocit, že autoři nemají zájem své návrhy skutečně realizovat.

Historické kapitoly knihy jsou jednoznačně její největší předností. Jsou dobře zpracované a nabízejí čtenářům vhled do dobových dokumentů, například reklam. Autoři odhalují, že věci, které dnes považujeme za samozřejmé, jsou ve skutečnosti výsledkem relativně nedávných historických procesů, a vedou o tom dialog s dalšími mysliteli. Například s feministickou vědkyní, pedagožkou a aktivistkou Silvií Federici, jejíž snahu o valorizaci reprodukční práce kritizují. Na rozdíl od ní se nesnaží domácí práci oslavovat, ale naopak ji chtějí zbavit výsadního postavení. Jediné, co podle nich zasluhuje být vyzdviženo, je svoboda nakládat s vlastním časem. Na druhou stranu jejich práce s daty je méně přesvědčivá. Grafy a čísla působí spíše jako dekorace, která má navodit dojem vědeckého výzkumu. Ve finále jsou tak rušivá, navíc historické zdroje tuto úlohu plní dostatečně.

Zjevení v českém kontextu

Až skončí práce je první překladovou knihou nakladatelství Alarm, které je na české scéně nováčkem. To se odráží v některých aspektech – překlad Terezy Stejskalové je místy trochu kostrbatý a kniha obsahuje několik technických nedostatků, jako jsou nekorespondující poznámky pod čarou. Tyto detaily však nijak zásadně nenarušují celkový dojem. V českém kontextu je publikace této knihy poněkud neobvyklý počin, vzhledem k tomu, že koncept postpráce jako takový zde zatím příliš nerezonuje. Jak poznamenává samotná Stejskalová, termíny „postpráce“ a „postpracovní“ se v českých textech ještě neobjevily. Pro českého čtenáře může být přechod od námezdní práce k práci reprodukční v knize až příliš náhlý. Možná by bylo přínosné zahrnout úvod od překladatelky nebo editora Jana Bělíčka, který by poskytl hlubší kontext. Zatímco v anglosaském světě jsou myšlenky postpráce již poměrně zavedené, v Česku tomu tak není.

Přesto – nebo spíš právě proto – je třeba ocenit odvahu takovou publikaci vydat. Kniha má silnou emancipační rétoriku a vybízí k překračování hranic běžných představ. Zároveň si udržuje srozumitelnost – ačkoli se jedná o odborný text, zůstává přístupný širokému okruhu čtenářů. Dává tak každému možnost představit si budoucnost, ve které má čas dělat to, co skutečně chce. A jak poznamenávají Helen Hester a Nick Srnicek, klidně to může být vaření složitých pokrmů – hlavní je, že jde o dobrovolnou volbu.