O sbírce Štěpána Hobzy (vlastním jménem Štěpána Weinzettla) Ferrari v džungli hodně vypovídá už první strana s mottem od Ladislava Klímy (tento signál spojující autonomní text intertextovým odkazem s jiným dílem je mimochodem v současné české poezii takřka pravidlem): „Avšak svět nebyl by tak veliký a vznešený, kdyby nedovedl být současně nicotný a směšný.“ A je to právě zmíněné setkávání se nízkého s vysokým, co sbírku charakterizuje nejvýstižněji. Tento kontrast můžeme chápat jako jeden z postmoderních vlivů, kdy se hranice mezi vážným uměním a „nevážným“ stírá. Hobza ale ke svému básnění nepřistupuje primárně s touto intencí, jeho poezie neobsahuje nějaké mnohovrstevnaté čtení. Síla sbírky spočívá naopak v tom, jak je ledabyle napsaná, vtipně hravá a „spratkovsky“ stylizovaná. To jí ale paradoxně neubírá na uvěřitelnosti. Když Hobza píše: „Nenech si nakecat že nejsi sám / tvým vzorem buď Jean-Claude van Damme / hýčkej v sobě sílu každé vteřiny / až půjdeš lesem opadají modříny“ nebo: „Naše deníky jsou staré tisíc let / pořád jen recyklace stejných vět / žijeme v polospánku v polobdění / v sitkomech nikdy nic nového není“, záměrně se vyžívá v bezobsažnosti a v banalitě svých veršů, které se ale svou opětovnou recyklací přetavují do estetiky trapnosti, humoru a absurdity. Hobzova poetika je v tomto smyslu podvratná a občas funguje jako společenská satira postihující aktuální palčivá témata, jako například uprchlickou krizi: „Benátky vy město uprchlíků / bez humanitární pomoci / svatý Marek patron překupníků / vábí nás za břehy půlnoci“ nebo globální oteplování: „Na hoře Ararat kolébá se Archa / a sladké Benátky se potápějí / mně prodal loďku vietnamskej parchant / Teče mi do trofejí.“

Hobza se přitom nebojí pracovat s klasickou veršovou strukturou (přerývaný, střídavý rým) a naplnit ji ryze současným obsahem, jako jsou počítačové hry, El Clásico, McDonaldy nebo všudypřítomný internet: „U notebooku jak oltáře já vysedávám / a logo microsoft je pro mě runa / USB kabel má teskná struna / tě omotává.“ Autor se nezříká ani okázale estetizujících lyrických témat, ve kterých se jeho básnická řeč oddává rádoby vznešeným popisům. I ty ovšem pokaždé s jistou mírou sofistikovanosti něčím shodí. Jako v případě západu slunce propojeného s tak vážným tématem, jako je současná krize na Ukrajině: „v Doněcku už není co jíst / Ale poleva slunce / na dortech paneláků / chutná pořád stejně / když ji přikusuju ke zprávám.“ Ve sbírce má rovněž své důležité místo tzv. milostná lyrika, které se ale autor (stejně jako ostatním tématům) vysmívá a tím ji devalvuje: „V sedacím pytli / propadám se do nebytí / já vinař zralého stesku / milující Naději / a jiné prostitutky / bojím se že KH Mácha / pical mou holku.“

Celé sbírce vládne jistá chlapecká naivita a bezstarostné řečové floutkovství, projevující se v nespoutané až potrhlé imaginaci: „Když Wehrmacht dobýval Bradavice / pršelo a bylo plno hub / ve velké síni plápolaly svíce / a esesmani postovali na youtube.“ Těmto veršům se musíte zasmát, i když nechcete. Hobzovi se zkrátka v jeho fikčním světě daří nacházet potřebnou rovnováhu mezi patosem a trapností. Jeho poetika nechce ani zachraňovat svět, ani do kamene vytesávat metafyzická moudra. Chce tu být jen tak, trochu pro zasmání, snad trochu pro provokaci. Nic víc od ní nečekejte. I to ale nakonec stačí na nominaci v kategorii objev roku cen Magnesia Litera. Porota jednoho z nejprestižnějších tuzemských literárních ocenění namísto poezie, jež by vedla čtenáře k přemýšlení, upřednostnila v tomto směru sbírku, o které zase tolik přemýšlet nemusíme a která navíc není ani nijak interpretačně bohatá. Vtip a autorský nadhled jí ale rozhodně nechybí.