Čína spotřebuje každé tři roky tolik cementu, kolik Spojeným státům vystačilo na celé 20. století. Proč podobná šokující čísla nevedou k nekompromisním politickým krokům za záchranu naší planety? Klimatická změna je bezesporu největší výzva současnosti. Zatímco vědci a s nimi část společnosti před ní varují, druhá část (doufejme, že stále menší a menší) ji považuje za přeceňovaný či uměle vytvořený problém hrstky křičících aktivistů.

Andri Snær Magnason (nar. 1973) se ekologií zabývá celou svou profesní dráhu jako spisovatel, filmový tvůrce, aktivista a dokonce i jako kandidát na prezidenta. Jeho poslední kniha O času a vodě (Um tímann og vatnið, 2019) se stala na Islandu bestsellerem, byla nominována na Cenu Severské rady za literaturu a aktuálně se překládá do více než třiceti jazyků. Žánrově široce rozkročený text má trochu ode všeho. Příběh uvadající přírody na pozadí rodinné historie je hlavní linka, k níž se přidávají alarmující závěry vědeckých klimatických zpráv, neúprosné statistiky a filozofující pasáže o podstatě světa, mýtech či buddhismu. Autorovým záměrem bylo podat takovou výpověď o stavu islandské krajiny a o světové klimatické krizi, které by porozuměl každý. A to se mu evidentně podařilo.

Intenzivní zelenání skandinávské literatury

Přestože je zelená tematika v severské literatuře přítomná již mnoho desítek let, knih o klimatické změně znatelně přibývá, a to napříč žánry, což se odráží i v českých překladech. V nedávné době vyšel například komiks pro děti Jenny Jordahlové Zelená se země, dystopická trilogie autorky Maji Lunde nebo knihy dánského provokatéra Kaspara Collinga Nielsena.

V non-fiction literatuře se stále častěji objevují díla, do nichž se silně otiskují osobní příběhy autorů. To je kromě Andri Snær Magnasona případ dalších tvůrců, jako jsou Morten A. Strøksnes či Patrik Svensson. Nejde o pózu ani marketingový tah, ale o snahu vysvětlit naléhavost problému běžnému čtenáři. Navíc se díky těmto titulům současně ukazuje, že klimatické změny už jsou v určitých místech Evropy – jako je třeba Island – velmi jednoduše pozorovatelné.

Ledovec je stejně pomíjivý jako člověk

Zatímco v autorovu prvním do češtiny přeloženém young adult románu Truhla času Magnason vyzýval nastupující generaci, aby vzala svět do svých rukou, v knize O času a vodě se obrací na dospělého čtenáře a na osudu svých prarodičů ukazuje, jaké změny postihly islandskou krajinu za posledních sto let. Používá přitom emotivní jazyk plný výkřiků, apelů a provokativních otázek, aby nás přesvědčil, že změny klimatu mají exponenciální tendenci a čas hraje proti nám.

Vzhledem k panující nedůvěře k vědcům sahá Andri Snær Magnason po starých rodinných fotografiích a kamerových páskách, na nichž je patrné, co jsme stihli zničit za jeden lidský život. Jeho prarodiče patřili k zakladatelům Islandské glaciologické společnosti a svou svatební noc strávili pod vrcholem ledovce Vatnajõkull, k němuž se potom pravidelně jednou ročně vraceli. Dnes taje tento ledovec tak intenzivně, že není možné se k němu přiblížit. První islandský ledový masiv Okjõkull o titul ledovce už dokonce formálně přišel.

„Kdysi jsem si přehrával záznamy, které dědeček na ledovci natočil, a říkal jsem si, že býval mohl pořídit více záběrů babičky. Ledovec i krajina se dají natočit znovu, ale babička byla mladá jenom jednou. Mýlil jsem se. Ukázalo se, že ledovec je stejně pomíjivý jako člověk.“ (s. 173)

Mytologie, Dalajláma a feminismus

Důležitou součástí knihy je rekapitulace dvou rozhovorů, které Andri Snær Magnason vedl s duchovním vůdcem Tibetu Dalajlámou. Ty se točí mimo jiného okolo staroseverské a indické mytologie, mezi nimiž autor nachází překvapivé spojitosti, jež ho utvrzují v tom, že vše souvisí se vším. Z mnoha dalších zajímavých postřehů upoutá ten o rovnoprávné společnosti. Islandský spisovatel dělá zcela nekompromisní rovnítko mezi feminismus a ekologii, což je názor, který u nás neslýcháme příliš často.

Někdo by si mohl myslet, že podpora žen s ekologií nesouvisí, ale výzkumy dokazují, že vzdělání dívek vede k blahu celých rodin a že se růst počtu obyvatel nejlépe omezí, pokud ženám dovolíme, aby si o mateřství rozhodovaly samy. Rovnost pohlaví je tedy jedním z nejdůležitějších řešení ekologických problémů budoucnosti. (s. 299–300)

O krok dál než my

Ve srovnání s českou společností je z knihy zřejmé, že Islanďané jsou o několik kroků před námi. Období, kdy považovali bojovníky proti zásahům do krajiny za aktivisty a militantní ekology, už mají za sebou a vyrovnávají se s důsledky svých minulých rozhodnutí. Za největší prohru v tomto směru považuje Andri Snær Magnason stavbu přehrady pro vodní elektrárnu Kárahnjúkavirkjun, kvůli níž nechala vláda zatopit unikátní nížinu Kringilsárrani.

Knihu O času a vodě bychom si měli přečíst ne proto, že přináší informace o okysličování moří, oteplování planety, tání ledovců nebo množství CO2 v atmosféře. Podobných statistik je všude záplava, stačí si jenom otevřít internet. Číst bychom ji měli proto, abychom za těmi čísly konečně uviděli sami sebe. Pokud nebudeme klimatickou změnu chápat jako problém velmi osobní, náš čas se začne povážlivě krátit.