Přestože se láska k přehnanému, či dokonce přeplácanému může jevit jako pouhý rozmar, nad jehož původem někdy zůstává rozum stát, ve skutečnosti se jedná o vysoce propracovaný koncept, který díky svému neotřelému přístupu ke kýči dokáže upozornit na závažná společenská témata a poskytuje efektivní způsob k sebevyjádření. Bez lásky k přehnanému by se neobešla kultura na dvoře Ludvíka XIV., nevznikly by pohádkové zámky jako Hluboká nebo Neuschwanstein a zřejmě by se ani neproslavily plakáty Alfonse Muchy. Peter Demeter (nar. 1991) si ve své nejnovější publikaci klade nelehký úkol – vymezit, vysvětlit a hlavně názorně ukázat styl, který „je masový a exkluzivní zároveň. Je mainstreamový, a přesto se hlásí k alternativním proudům kulturní produkce“.

Kniha se zabývá fenoménem tzv. campu, jehož základní princip tkví v rozpolcenosti mezi obdivem kýče a jeho pohrdáním. Publikace je přepracovanou verzí autorovy disertační práce, které předcházela léta výzkumu campového umění a jeho role v různých historických a společenských kontextech. Přesnou definici campu sice v knize nenajdeme, můžeme ale popustit uzdu fantazii a nechat se unášet tím, co všechno láska k přehnanému znamená, vyjadřuje či ovlivňuje. Autor čtenáře provádí od rozmanité etymologie campu přes jeho historické kořeny až ke skrytému významu v současné (umělecké) tvorbě. Pochází camp od francouzského se camper, compagne, nebo má skutečně něco do činění s campingem? Kdy a kde vznikla touha navléct na sebe to nejbizarnější oblečení a bavit tím ostatní? A jak jde camp dohromady s osvětou? Lásku k přehnanému Demeter popisuje v celé její šíři a odhaluje ji i tam, kde bychom nečekali – v uniformách, módních kouscích světoznámých návrhářů nebo novodobých filmech o socialismu. Campová je dle Demetera rovněž stylizace ženy do femme fatale – tvrdí, že „přináší jistou míru feminismu a osvobození od puritánského stereotypu počestné ženy v domácnosti, avšak svých cílů dosahují ‚osudové ženy‘ na základě své dekorativnosti, své ženskosti a také svého umění hrát na strunu mužské ješitnosti“. Demeter na konkrétních příkladech vysvětluje vztah campového umění, feminismu a queer teorií, načež se přesouvá k zálibě v zesměšňování některých atributů ženské krásy.

Na pozadí světového campu autor hledá typické charakteristiky campu českého. Nachází je nejprve na „Festivalu otrlého diváka“ a prostřednictvím zde prezentovaných filmů vysvětluje, proč vzdělání ani společenské postavení neovlivňuje naši lásku k béčkovým detektivkám, pokleslým komediím a přeslazeným romantickým příběhům. Nakonec dospívá k tomu, že s campem si pohrávají i přední režiséři jako Quentin Tarantino či Václav Vorlíček. Navazuje rozborem typicky českého poetismu a stopy campu objevuje i v tvorbě laureáta Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta nebo také Vítězslava Nezvala či Karla Teigeho.

Jedna z nejzajímavějších kapitol knihy se věnuje souvislosti campu s českou zálibou vzpomínat na „staré dobré časy“, z nichž se do filmů a seriálů dosazují ty nejkýčovitější symboly proto, aby v divákovi zaručeně vyvolaly pocity nostalgie. Demeter popisuje, jak Česká televize „produkuje nablýskanost reálného socialismu“ a uvádí případy, kdy estetika stojí nad etikou – Vyprávěj, Žena za pultem, Televarieté, všechny tyto pořady v sobě mají doušek campu, stejně jako nevinné prohlížení rodinných alb, které „přináší jakési restaurování intimity a inklinuje k fetišizovanému prožitku minulosti“. Kromě idealizace socialismu Demeter rozebírá romantizaci „divokých devadesátek“, a to zejména v knižní produkci.

Koho by napadlo, že láska k přehnanému může být tématem, na které se lze dívat zblízka, ale zároveň s patřičným odstupem… Peter Demeter ve své knize dokázal, že lidské zalíbení v interpretaci kýče je vědecky uchopitelné a, jak je vidět z historie, přirozené, či dokonce nepostradatelné. Hledání lásky k přehnanému se po přečtení knihy stává nebezpečně nakažlivým. Demeterovo odborné hledisko zároveň dává možnost si připustit, že kýč nemusí patřit jen k pokleslému umění, a neměl by být tedy hned smeten ze stolu jen pro svou vnější lacinost. Kniha je neotřelá, velmi poučná a jasně strukturovaná. Jedinou drobnou výtku lze vznést směrem ke stylu, který může být pro nezasvěceného čtenáře místy příliš hutný.