Uprchlická krize – témat, která by vyvolávala stejně velkou smršť emocí, není mnoho. Na jedné straně strach z konfrontace s jinou kulturou a odlišným náboženstvím, na druhé straně soucit, lítost, smutek a rozhořčení nad utrpením prchajících lidí. Fenomén uprchlické krize je natolik komplexní, že by se dal donekonečna rozebírat na politické, společenské, ekonomické i historické úrovni. Ačkoliv je to nosné téma pro nejednu odbornou práci, mnohem silněji rezonuje v soukromých pocitech konkrétních lidí, ať už jsou ovlivněny záplavou zpráv z médií, názory okolí, nebo vlastními zkušenostmi. Dominik Obruča se v době největší migrační vlny vydal pomáhat na jeden z nejvytíženějších hraničních přechodů tzv. balkánské trasy. O své zážitky se nyní dělí v knize.

Migrační problematice se Dominik Obruča věnuje také z odborného hlediska. Na univerzitě absolvoval rozvojová studia a sociologii, tématem jeho diplomové práce se stala vnitřní migrace v Indii, již zkoumal během tříměsíčního pobytu v Pune. Nové pohledy na realitu hledá při cestování do turisticky přehlížených koutů světa, kreativním fotografováním a psaní poezie na existenciální témata. Bezprostřední zkušenosti s humanitární pomocí rovněž sdílí v publicistických článcích a na přednáškách pro širokou veřejnost.

Jeho příběh v Berkasovu se odehrává na dvou rovinách. Ústřední část knihy tvoří zážitky přímo z hraničního přechodu, jež mají povahu deníkových záznamů. Autor je však paralelně prokládá vzpomínkami na události, které výjezdu do Berkasova předcházely, nebo se odehrávaly těsně po návratu domů. Tyto odbočky knize dodávají ještě větší napínavosti, odhalují autorovu mentální cestu k samotnému výjezdu, tehdejší rozpolcenost společnosti, kontrast některých názorů s autentickými zkušenostmi a vnitřní touhu po změně. V jednotlivých záznamech přímo z místa je třeba ocenit autorovu snahu nelíčit své zážitky optikou vyhraněného nadšence, nebo naopak zarytého kritika. Stejně jako fenomén migrační krize není černobílý, nejsou černobílé ani vyprávěné zážitky. Autor popisuje setkání se spoustou vzdělaných, motivovaných a slušných lidí bojujících za své právo na klidný a plnohodnotný život, prostor však dostávají i projevy nevděku, nerespektování pravidel či zneužívání dobré vůle.

Ačkoliv je kniha poměrně útlá, zprostředkovává velmi názornou sondu do nitra samotných dobrovolníků a dalších lidí, kteří na místě působili. Výrazněji než touha pomoci se v knize kupodivu projevuje „soutěživost“ některých zúčastněných, uzurpujících dobrovolnické aktivity výhradně pro sebe. „‚Vítejte v Berkasovu!‘ uvítal nás muž s vlasy do culíku. ‚Teda nevím, co tady budete dělat, ale snad se něco najde.‘“; „Tady nejste potřeba, běžte jinam.“; „A vůbec jste to tady nezvládali!“

Ačkoliv by se dalo čekat, že kniha bude převážně o uprchlících, jejich příbězích, chování a přístupu k cizí pomoci, mnohem nápadnější se při čtení stává vystupování dalších aktérů – policistů, lékařů, a hlavně dobrovolníků, z nichž někteří jako kdyby krizových okamžiků využívali k seberealizaci a odmítali pomáhat soudržně. Kniha Dominika Obruči tak kromě zprostředkování autentických zkušeností s uprchlíky nabývá dalšího, možná ještě podstatnějšího rozměru – ukazuje konfrontaci s odmítnutím v oblasti, kde by se dalo čekat nejméně, a mezi řádky nabízí možnosti, jak ho (ne)přijmout. Vystihuje zkušenost s humanitární krizí, jejíž řešení z velké části dostali do rukou právě dobrovolníci. Protože toto rozhodně nebyl jediný případ podobné praxe, má odkaz z Berkasova velmi nadčasovou platnost.