Soubor povídek Mluvící hora navazuje na autorčin filozofický cestopis Čísi svět (2004), v němž s časovým odstupem a sebeironickým nadhledem ze spisovatelských rezidencí u Wannsee a u Ženevského jezera Kriseová konfrontovala západní svět, zaměřený na výkon, „s nesmírně krásnými a zároveň nesmírně hrůznými obrazy“ Indie ze svých dvou cest z počátku nového tisíciletí. Dualistické vnímání, jež je typické pro Okcident a neustále hodnotí v kategoriích dobra a zla, zde Eda Kriseová ukázala jako protiklad holistického přístupu východních nauk; citáty buddhistických či hinduistických učenců zasadila do líčení života v ášramech či zážitků z cesty, která je poutí za Boží láskou a rozpuštěním ega.

„Už vím, kam se budu vracet po smrti“
Téma duchovní cesty spojuje i většinu z osmi povídek nové knihy, jejíž děj začíná opět v indickém státě Kerála povídkou Kopec bláznů. Tamní botanický svatostánek vypravěčka navštívila již před šestnácti lety a bude se tam vracet i po smrti (s. 31). V transcendentní rozměr ústí původně levicový životní příběh květinového dítěte Wolfganga. Ten ve 23 letech vyrazil z Berlína do světa, našel duchovního učitele na jihu Indie a sám sebe v džungli ve Wayanadu. Zde zasadil přes milion rostlin a se svým společenstvím zachránil džungli před pesticidy mezinárodních koncernů. V ráji na zemi, ztvárněném jako křehký protipól globálního drancování přírodních zdrojů, má hrobku; v duchu orfismu se tak sám stal součástí přírody. I další dvě povídky (Pondicherry, Na ostrovech) jsou situovány do prostředí Přední a Zadní Indie a spojují je motivy víry a hledání duchovní cesty. Ta je stěžejní i pro titulní příběh ze Srí Lanky. Vypravěčka v ich-formě se v něm v rámci jednoho odstavce mění v auktoriálně zprostředkovanou postavu poutnice směřující na posvátnou horu Šrí Pada; hledání já se tak promítá z tématu do formy vyprávění: „Vzbudil mě budík ve dvě hodiny ráno. Chvilku jsem pozorovala Petra, jak se ve světle baterky chystá na cestu. Nechtěl ji předčasně budit, to je od něho hezké.“ (s. 200) Příběh pouti na horu, jež „nesnese žádnou lež“ (s. 219), je zároveň podobenstvím o strachu přiznat si pravou podstatu věcí a vztahů. Žena a muž, kteří se společně vydávají na pouť na Mluvící horu, se vzájemně nevidí a nakonec se v mystickém prostoru ztrácejí.

„Šli špatným směrem…“
Čtyři povídky jsou zasazeny do českého prostředí, které Eda Kriseová kriticky ztvárňovala již ve své předchozí tvorbě. V satirické povídce Léčitel horda sobeckých pacientů připomíná „lid“ z dob reálného socialismu, před nímž autorka kdysi našla útočiště jako ošetřovatelka v psychiatrické léčebně. Rané povídky z knih Křížová cesta kočárového kočího (1971, vyd. 1978) či Sluneční hodiny (1978) byly koncipovány jako surrealistické, existenciální či groteskní, ale vždy jedinečné příběhy lidí, jež kontrastovaly s ubíjející bezbarvostí a nelidskostí normalizačního režimu. V knize Mluvící hora dostávají i povídky z Čech metafyzický rozměr.

Nově je pojat též motiv holocaustu, který byl dosud v autorčině tvorbě ztvárňován realisticky; souvisí to s generační obměnou postav. V povídce Dědictví už nejde jen o přímé oběti šoa, jejichž osudy jsou připomenuty stručně, jako důsledek zvrácenosti nacismu, ale o otázku židovské identity ve druhé či třetí poválečné generaci. Realita se zde prolíná s fikcí, při hledání kolektivní identity se dostáváme za hranice pozemského života: „Odlepil čelo od zdi a otočil hlavu. Asi ve vzdálenosti dvou metrů stál stařec v tmavém obleku s bílou košilí a vázankou. (…) Jak došli k prvním chalupám, rozpustil se ve tmě.“ (s. 157)

V povídce Alma autorka dokázala na malém prostoru načrtnout košatý příběh jedné židovské rodiny původem z Petrohradu a z Rigy v kontextu osudových historických událostí: bolševické revoluce, druhé světové války, komunistické diktatury v Československu, odchodu do exilu i návratu do polistopadové Prahy. Nezlomná Alma je tak tematicky a motivicky – i její osud určuje postava z mýtů dolja – spřízněná s postavami volyňských Češek z trýznivé románové kroniky 20. století Kočičí životy (1997). Vypravěččina přítelkyně z dětství se emigrací do USA pokusila zlomit rodinnou kletbu, již vystihla její ruská babička: „Šli špatným směrem a neutekli dost daleko.“ (s. 122)

Hledání duchovní cesty je jistě snadnější v buddhistických či hinduistických zemích, kde jsou spiritualita i smrt součástí života: „Tváří v tvář horám, slunci, které pomalu zapadalo, pod průsvitným lehkým, nekonečným nebem se všichni zdáli být šťastni. V údolích už se ukládal vlhký, tmavě fialový stín, na oltářích uvadaly květiny a vonělo umírání.“ (s. 198) Při cestování po exotických zemích si možná společně s vypravěčkou uvědomíme, že jsme na útěku. (s. 62) Je na nás, zda nás Mluvící hora přiměje ke zpytování ega, či ji budeme vnímat jako poetické ztvárnění uhrančivých končin známých z Tisíce a jedné noci i palčivých momentek připomínající drastické obrazy z románu Děti půlnoci (1981, č. 1995) Salmana Rushdieho. Eda Kriseová v duchu své životní filozofie nehodnotí, ale nabízí.