Komiksové médium je sice plné superhrdinů, kteří vznikli ozářením nebo nějakou jinou nehodou, při níž hrála roli radioaktivita, málokterý čtenář si však dokáže představit, že by mohl vzniknout komiks o jaderném výzkumu. Rozhodně ne takový, který by měl potenciál nejen poučovat, ale také pobavit, či lépe strhnout ke čtení. Okolnosti vzniku jaderné bomby ten potenciál možná trochu mají – a zejména apokalyptické účinky její exploze ve městech Hirošima a Nagasaki. Možná i proto si trio frankofonních tvůrců trouflo v komiksovém románu zpracovat okolnosti vývoje nejničivější lidské zbraně. Francouzští scenáristé Alcante a Bollée a kanadský kreslíř Rodier přitom nejenže pečlivě nastudovali dobové reálie, větší i menší příběhy, které s vývojem bomby souvisely, a třeba také fyziognomii hlavních historických osobností, ale úspěšně v té změti osudů našli jeden, který všemu dává ústřední linku se sympaticky hořkým příběhem.

Jde o osud maďarského fyzika židovského původu, který nejprve odešel na univerzitu v Německu, pak stihl na poslední chvíli utéct před Hitlerem, na chvíli zakotvil v Anglii, aby to podstatné prožil a stvořil v USA. Jmenoval se Leó Szilárd a vedle slavnějších jmen, která s historií atomové bomby spojujeme (od Einsteina přes Fermiho až k vedoucímu vědeckého týmu projektu Manhattan Oppenheimerovi), bývá trochu opomíjen. Přesto byl právě on první, kdo rozpoznal hrozbu i potenciál jaderné řetězové reakce (s Enricem Fermim ji ostatně jako první provedl), kdo se obával toho, že nacistické Německo může ničivou zbraň vyvinout, a kdo přiměl americké orgány, aby vývoj této zbraně zahájily a financovaly. A paradoxně byl také první, kdo se snažil jejímu použití zabránit v době, kdy už bylo jasné, že z vojenského hlediska je to zbytečné, že válka je vyhraná a že jde jen o odstrašující gesto aktuálním i potenciálním protivníkům USA.

Autoři jej portrétují jako iniciativního, předvídavého a chytrého muže, který se občas neubrání záchvatům vzteku, zejména v konfrontaci s generálem Grovesem, ještě choleričtějším mužem, který celou operaci za armádu zajišťoval a nikdy se nesmířil s tím, že na rozdíl od vojáků, kteří bez řečí poslouchají jeho rozkazy, se tým vědců snaží chovat svobodně a odváží se mu odporovat. Konfrontace obou mužů komiks táhne, dává mu dynamiku, když už ne napětí (protože všichni víme, jak to dopadlo). Kreslíř Rodier je mimochodem zobrazil tak, že si jsou dosti podobní; těžko říct, jestli mu to vyšlo náhodou nebo jestli v tom je záměr (přinejmenším Szilárd má na dobových fotografiích jemnější a přívětivější tvář).

Ústřední příběh autoři doplňují mnoha menšími, jež postupně míří k dosti ostrému obviňování tehdejšího mocenského aparátu, který – jistěže v zájmu všech Američanů, vítězství bez dalších ztrát na životech a dalších bohulibých důvodů – nejenže neváhal svrhnout ne jednu, ale hned dvě bomby a zabít tak možná přes 300 000 lidí, převážně civilistů, ale už předtím opakovaně lhal, podváděl, a dokonce neváhal testovat účinky plutonia na nic netušících pacientech nemocnic po celé Americe. Ze zachránců Evropy se stávají první hráči studené války, z nadšenců jaderné fyziky chladnokrevně uvažující kariéristé, kteří jsou kvůli svému cíli schopni lecčeho.

Občas si autoři pomohou symboly a zkratkami, které jsou za hranicí klišé a na něž budou zejména čtenáři, kteří zažili komunistickou propagandu, dosti citliví – například prolnutí bezstarostné japonské holčičky na tříkolce s padající bombou. Takových momentů naštěstí v  rozsáhlé knize není mnoho, převažuje civilní, věcný, historicky věrný a přesný styl, doplněný mnoha konkrétními informacemi a občas dokonce i zdroji, z nichž Alcante s Bolléem vycházeli.

Tomuto pojetí odpovídá i Rodierova černobílá kresba, přehledná a realistická, vyzkoušená na dlouholeté práci pro americké komerční série včetně mnoha superhrdinských. Je účelná, v příslušných okamžicích dynamická, upozorní na sebe jen v několika velkolepých stránkových a dvoustránkových oknech.

Jediné, co na komiksu trochu irituje, je pokus scenáristů propojit všechny příběhy neobvyklým vypravěčem, totiž prvkem uranem. Ten vše občas komentuje s jakousi potměšilostí ďábla, který dychtivě čeká, až jej aktéři příběhu vypustí a dají mu příležitost ukázat, co umí. Možná to zprvu nebyl úplně marný nápad, s postupujícím počtem opakujících se komentářů je však tento hlas čím dál otravnější, vyznívá účelově, stereotypně a k tomu zbytečně afektovaně. V převážné části knihy ho častěji nevnímáme, v závěru však začne právě tento hlas dominovat a jeho rádoby zvrácený patos komiksu spíše škodí.

I tak ale může být Bomba v Česku, kde v prodejích komiksových knih vládnou ty s naučně-historickou tematikou, dobrou inspirací pro tuzemské tvůrce. Snad se trochu přiučí, jak historické události komiksově zachytit tak, aby naučná složka nepřebíjela tu dramatickou.