Stejně jako v Česku a v dalších zemích Evropy je i americká společnost rozdělena na – zjednodušeně řečeno – progresivisty a tradicionalisty; pro obě skupiny zároveň platí, že jejich krajní křídla jsou čím dál popudlivější a útočnější. Román u nás zatím neznámého amerického novináře a spisovatele Jonathana Milese (nar. 1971) Chodící zázrak (v originále Anatomy of a Miracle) líčí Ameriku v roce 2014, tedy v době, kdy spory mezi oběma tábory hořely ještě spíše mírně, třebaže vyšel až v roce 2018, kdy už seděl v prezidentském křesle Donald Trump. A líčí ji se sarkastickým odstupem, přičemž slibuje eskalaci humorných situací v duchu próz klasika společenské satiry Evelyna Waugha nebo nověji Ohňostroje marnosti od Toma Wolfea. Ale v jisté fázi se příběh, nesoucí dosud znaky jízlivé satiry zejména na naivní náboženskou dychtivost části Ameriky, začne měnit a získávat temnější a zároveň křehčí a intimnější rysy.

Vše začne tím, že válečný veterán z Afghánistánu Cameron Harris, který byl po zásahu nášlapnou minou čtyři roky upoután na invalidní vozík, vstane a projde se parkovištěm před večerkou, kam se sestrou celá ta léta jezdí nakupovat laciné cigarety a pivo. Zázrak spatří nejen jeho sestra a vietnamští majitelé obchodu, ale také jeho silně věřící sousedka, která si událost nenechá pro sebe a zveřejní ji na sociálních sítích. Harrisova ošetřující lékařka začne marně pátrat, jak k nečekanému vyléčení mohlo dojít, do ospalého mississippského městečka Biloxi, před lety zničeného hurikánem Katrina, se sjíždějí nejprve novináři a po nich nábožní turisté a dorazí také televizní štáb, který s Cameronem začne natáčet reality show. A dostaví se i vatikánský detektiv, který zjišťuje okolnosti zázraku, protože by jeho prokázání mohlo pomoci jistému zemřelému americkému kazateli k svatořečení, což vehementně podporuje bohatý podnikatel.

Neboli máme před sebou plejádu různých lidí s různými, často protichůdnými zájmy a uprostřed venkovského prosťáčka, který sám netuší, co se mu stalo a jak má sám se sebou naložit. Také styl Milesova psaní je zpočátku spíše sarkastický a pobavený a čtenář (a to i ten, který nezná předchozí Milesovy satiry Dear American Airlines, 2008 a Want Not, 2013, nadšeně recenzované v předních amerických médiích) očekává, že velmi dobře a podrobně rozepsané postavy o sebe nějak křísnou a příběh se rozvine do velkolepějšího plátna. Miles však v určitém okamžiku udělá trochu nečekaný zvrat, vrátí se do doby Cameronova působení v Afghánistánu a rozuzlení míří spíše do žánru atypické romance.

Dojde sice na sarkastické konstatování, že lidem jistého typu se Boží zázrak přihodit vlastně nesmí, ale autor už tento motiv dál nerozvíjí, utne většinu rozeběhnutých příběhových linií a děj vede ke smířlivému závěru. Snaží se přitom budit dojem, že jde o dokumentární román (opět se přitom vybaví Tom Wolfe): v poděkování například uvádí všechny postavy, jako by to byli skuteční lidé, kteří autorovi-reportérovi svěřili své příběhy. Což je mimochodem snaha zbytečná, protože román je to dobrý sám o sobě, bez sugesce dokumentu, a v době všudypřítomného internetu také marná.

Přestože se z textu vytrácí původní satirický náboj a přestože Miles čtenáře nesmyslně mystifikuje, je Chodící zázrak čtivá, jiskrná a i v dalších ohledech cenná kniha. Především v tom, jak dokáže plasticky, podrobně a v souvislostech vylíčit různé postavy s různým sociálním, rasovým a kulturním statusem. Nikoho přitom nekarikuje, naopak se snaží docela poctivě sledovat a vysvětlovat jejich motivace: ani filmaři z Los Angeles tu nepůsobí jako hyeny. Miles samozřejmě nepatří k těm, kteří by věřili, že Zemi stvořil Bůh a k tomu Evu z žebra Adamova, že zázraky se dějí a dají přivolat modlitbami a že homosexualita je volba. Je to autor racionální a kritický; ale také empatický, takže i mezi prostoduše působícími věřícími dokáže najít ty nedogmatické.

Chodící zázrak nakonec není tím velkým společenským románem, jak zpočátku trochu slibuje, ale i tak čtenář po jeho dočtení není zklamaný. A přistihne se při myšlence, že by bylo skvělé, kdyby někdo něco podobného dokázal napsat i o naší současné situaci. I česká společnost je mnohdy až nasupeně rozdělená a i zde se na obou stranách barikády dějí vděčně hořké i komické věci.