V nedozírných dálavách carského Ruska bychom vedle dominujících Rusů nalezli dost možná stovky menších národů či etnických skupin, ať už původní podmaněné obyvatele, válečné zajatce, nebo potomky lidí, kteří se vydali hledat štěstí jako poddaní carů a careven dobrovolně. Mezi posledně jmenované patřili i povolžští Němci, jejichž počet časem dosáhl několika set tisíc. V jejich osudu se zrcadlil vývoj složitých rusko-německých vztahů až do roku 1941, kdy byli po německém útoku na Sovětský svaz deportováni, a jejich tradiční kultura tak byla nenávratně zničena. Právě na tuto zajímavou etnickou skupinu se zaměřila ruská spisovatelka tatarského původu Guzel Jachina (*1977), známá českým čtenářům již svým debutovým románem Zulejka otevírá oči, který se v češtině dočkal nejen u překladů z ruštiny málo obvyklých tří vydání. Opět v překladu Jakuba Šedivého vyšel koncem loňského roku román Děti Volhy, v němž autorka čtenáře zavádí mezi povolžské Němce v turbulentních letech první světové války a následujících událostí.

Téměř celý děj je zasazen do německé kolonie Gnadental a jejího blízkého okolí, byť výraz „blízkého“ je někdy nutno chápat v ruských poměrech. Gnadental leží přímo na břehu Volhy, která představuje pro místní obyvatele důležitou spojnici a zdroj obživy, zároveň ohraničuje jejich fyzický i duševní prostor a svými pravidelnými cykly určuje do značné míry rytmus života celého společenství. Motiv celoživotní svázanosti s řekou autorka opakovaně zdůrazňuje; ta se přitom neprojevuje jen tím, že každý v knize popsaný pokus opustit Gnadental a břehy Volhy končí přinejlepším neúspěchem, ale také v řeči místních, kde si Volha našla cestu do většiny úsloví a rčení. Celá německá kolonie, z níž se v souvislosti s dějinným vývojem posléze stane Autonomní sovětská socialistická republika povolžských Němců, představuje určitý „stát ve státě“, kontakty s rusky hovořícím obyvatelstvem v sousedství jsou jen velmi sporadické, obyvatelé hovoří mezi sebou výlučně německy a udržují si i své původní náboženství, které si jejich předci přivezli s sebou ze staré vlasti. Bolševická revoluce a občanská válka se ale nevyhnou ani Gnadentalu, i když jejich dopad sledujeme pouze zprostředkovaně a zpovzdálí. Největších hrůz je hlavní postava bývalého vesnického učitele Jakoba Ivanoviče Bacha ušetřena – jeho snaha zrekonstruovat v duchu běh událostí, k nimž v Gnadentalu dochází, je sice prosta krvavých detailů, ve výsledku ale není o nic méně děsivá a bez příkras odhaluje dopad kruté doby na prosté venkovany, kteří netuší, co se to vlastně ve velkém světě děje. Navzdory tomu, že většina obyvatel Gnadentalu se na Bacha dívá skrz prsty, se bývalý učitel snaží svými skromnými silami přispět ke znovuzvelebení vesnice postižené boji (scéna jeho první konfrontace s představitelem nových pořádků přitom nepostrádá jistou komičnost), jeho hlavní motivací je však zajištění obživy pro malou dceru. Jeho snaha pomoci dceři i celému společenství je zpočátku nad očekávání úspěšná, tento krátký rozmach je však rozdrcen tvrdou kolektivizací a jejími nesplnitelnými požadavky na plnění dodávek. Režim nakonec Bachovi odebere i dceru a jedním z nástrojů její kolektivní převýchovy se stane i ideologicky uvědomělá pohádka, kterou sepsal sám Bach – ten přitom vycházel z pohádek, které dceři v dětství vyprávěla její matka a jistě není náhodou, že měla příjmení Grimmová.

Ve čtyřech vložených scénách, přerušujících plynulý tok vyprávění, nechává autorka nahlédnout do myšlenkových pochodů generálního tajemníka strany (kterého stejně jako například Nino Haratischwili neuvádí jménem) týkajících se osudu povolžských Němců. Generální tajemník v těchto scénách sice odsoudí k smrti všehovšudy jednoho kapra, kterého mu kuchař připraví k večeři, i bez líčení krvavých detailů se však autorce podaří vykreslit psychologii jednoho z nejhorších diktátorů lidských dějin i atmosféru všudypřítomného strachu, která za jeho vlády panovala. Výstižně zároveň zachycuje, jak mohly mít pouhé úvahy jednoho muže osudový dopad na celá národní společenství.

Dopad velkých dějin na osud malého člověka je klíčovým tématem, které stránkami knihy prostupuje. Při sledování osudů učitele Bacha se čtenář zamyslí nejen nad krutostmi, které si jsou lidé schopni vzájemně přichystat, ale i nad otázkou, nakolik a zda vůbec je pro malého člověka možné se před velkými dějinami stáhnout do ústraní, nechat je plynout kolem sebe a být jen nezúčastněným pozorovatelem. Jak autorka ukazuje, přinejmenším v totalitních režimech, uzurpujících si právo rozhodovat o každé drobnosti v lidském životě, to v zásadě možné není a snaha malého člověka o neúčast dříve či později skončí neúspěchem.

Jachinin text má daleko k syrovému realismu, byť by k tomu téma knihy svádělo. V nejedné pasáži popisující Bachův osamocený život se stylově blíží starým ruským pohádkám (i pohádky samotné přitom v textu sehrají významnou roli), detailně přibližuje dnes nenávratně zmizelý folklor německých kolonistů v Rusku a v neposlední řadě obsahuje prvky magického realismu, který umocní (a vlastně i umožní) závěrečnou scénu celého románu – která nepříliš překvapivě vyznívá tragicky.

Děti Volhy dokazují, že i současná generace spisovatelů dokáže o traumatech meziválečných sovětských dějin psát působivá díla, která si zaslouží pozornost ještě řadu let po publikování. Zároveň jsou díky téměř naprosté absenci násilných scén vhodnou četbou pro čtenáře, kteří se tomuto tématu právě kvůli zobrazovanému násilí raději vyhýbají. I čtenáři s tématem obeznámení ocení málo obvyklý úhel pohledu – o povolžských Němcích se toho mezi českou veřejností mnoho neví, přitom jim bylo určeno, podobně jako nám dobře známým Němcům sudetským, sehrát dějinnou úlohu figurek na vojenskopolitické šachovnici a za tuto roli následně zaplatit ztrátou vlastní identity.