Ruskojazyčná autorka Guzel Jachina (nar. 1977), u níž je vzhledem k současné situaci třeba uvést, že již začátkem března otevřeným dopisem odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu, se českým čtenářům představuje díky překladateli Jakubu Šedivému již potřetí. Zůstává věrná tématu etnických menšin v meziválečném Sovětském svazu, tentokrát se ale nezaměřuje na jednu konkrétní vybranou menšinu, nýbrž poskytuje čtenářům vhled do pestré směsi národů a jazyků, na něž bylo a je možné při cestě po nekonečných ruských a středoasijských dálavách narazit. A právě cesta je hlavním motivem autorčiny nejnovější knihy, jak naznačuje i její název Vlak do Samarkandu. Tímto vlakem má být v roce 1923 převezeno pět set dětí z hladovějící Kazaně do Samarkandu. Na řadě míst podél trasy vlaku ale ještě stále neodezněla občanská válka a jízdu komplikuje i tradiční ruský šlendrián v zásobování a údržbě. Navzdory všem nesnázím je mladý důstojník Rudé armády Dějev odhodlán splnit svěřený úkol a děti do Samarkandu dovézt, i kdyby ho to mělo stát kariéru.

Vedle Dějeva tvoří posádku evakuačního vlaku přísná komisařka Bílá, vysloužilý vojenský felčar Bug, mírně slaboduchý mladý kuchař Memelja, skupina vychovatelek, rekrutujících se především z manželek a dcer buržoazních živlů bez předchozích pedagogických zkušeností, a bezejmenný strojvůdce s pomocníkem, většinu času zavření v kabině své lokomotivy. Narychlo poskládaná vlaková souprava i její dospělé osazenstvo jako by ztělesňovaly problémy, jimž na troskách carské minulosti čelila nová bolševická moc – do vlaku je kvůli nedostatku vhodných vagonů zařazen i bývalý pojízdný kostel, mladý kuchař neumí rusky a nejspíše ani číst a psát, starý felčar má za sebou naopak službu v carské armádě a na nový režim se dívá spíše podezřívavě. Dějev a Bílá jsou sice oba přesvědčení komunisté, jejich názory se přesto chvílemi diametrálně liší a překryv kompetencí také řešení problémů neusnadňuje.

Právě časté střety mezi Dějevem a Bílou umožňují hlouběji nahlédnout do mysli přesvědčených komunistů, přičemž se nepříliš překvapivě ukazuje, že nic není takové, jak by se na první pohled zdálo. Zdánlivě měkký a poddajný Dějev na svou funkci velitele vlaku nestačí, kdežto Bílá (opět zdánlivě) postrádá jakoukoliv empatii či soucit. Tento dojem podtrhuje i maličkost, na kterou se v chaosu při sestavování vlaku pozapomnělo – Dějev obsadil kupé určené původně pro cestující dámy z vyšší společnosti, zatímco na Bílou připadlo kupé zcela zjevně určené pro muže. Ve vzájemných dialozích a do minulosti se vracejících pasážích ovšem postupně zjišťujeme, že Dějev se byl v zájmu prosazení revolučních myšlenek schopen a ochoten podílet na zločinném jednání, zatímco Bílá nebývala vždy tak chladná a odtažitá.

Cesta po trase dlouhé několik tisíc verst připraví osazenstvu vlaku i čtenářům řadu nečekaných setkání. Sněhové závěje vystřídá horká poušť, mrznoucí ubožáky ploužící se podél trati exotičtí obyvatelé středoasijských republik, nesmlouvavé čekisty poslední bojovníci protibolševického odporu. Srdceryvné scény popisující zoufalství hladovějících dětí i rodičů střídají výjevy na samé hranici absurdity, jejichž vrchol představuje bohoslužba v kostelním vagonu, jejíž odsloužení si skupina odbojných kozáků na Dějevovi vynutí. Hlad, nemoci a nervové vypětí dětí i dospělých pak autorce umožňují před čtenářem rozehrát scény, u kterých není jasné, zda jde jen o výplody blouznícího mozku, nebo realitu.

Pět set převážených dětí pak představuje specifického kolektivního hrdinu. Navzdory určitým očekáváním nemá žádné z jednotlivých dětí ve vyprávění stěžejní roli, jména a přezdívky se před čtenářem míhají stejně jako stromy za oknem vlaku. Jako skupina ale představují věrný odraz tehdejší sovětské společnosti, složené z mnoha desítek národností a mající za sebou zkušenosti s množstvím různých způsobů boje o přežití. Dlouhou cestu si děti krátí nasloucháním předčítání z několika málo knih, které se podařilo personálu sehnat, přejímáním legračních slov z jiných jazyků, vymýšlením přezdívek (tyto pasáže musely dát překladateli obzvláště hodně práce) i různých posměšných rýmovaček, uzavíráním fiktivních sňatků a šířením různých fám a neověřených spekulací, proti nimž musí Dějev a především Bílá občas rázně zakročit. Závěrečná scéna loučení, kdy Dějev pohledem přejíždí nastoupené děti a u každého z nich si dokáže vybavit jeho přezdívku, představuje navzdory své výrazové jednoduchosti emocemi nabitý čtenářský zážitek, důstojně zakončující celou odyseu.

Vlak do Samarkandu není ale jen příběh heroického výkonu tváří v tvář všem překážkám, okořeněný všudypřítomným hladem, popisovaným tak sugestivně, až se čtenář téměř stydí za to, že knihu čte s plným žaludkem. Spolu s Dějevem, Bílou a felčarem Bugem ho autorka vybízí k zamyšlení nad otázkou, zda je vůbec možné být zcela dobrý, nebo zda se člověk někdy v zájmu dosažení vyššího dobra musí dopustit i špatných či vysloveně zlých skutků. „Nedokážu obětovat jednoho, abych zachránil sto. Jsem slaboch,“ říká o sobě Dějev na jednom místě. Je na čtenáři, aby posoudil, zda se jedná o projev slabošství, nebo naopak síly a lidskosti, která se – jistě dosti neočekávaně – může objevit i v přesvědčeném důstojníkovi Rudé armády.