Biografické komiksy o významných postavách české historie jsou u českých čtenářů oblíbené a hojně kupované. Zároveň ale bývají zoufale konvenční a ambice autorů obvykle nesahají dál než k tomu, aby srozumitelně a chytlavě představili to hlavní ze života portrétovaných osobností. Komiksový román Štefánik je v tomto směru radikálně jiný: místo ilustrování biografických dat se vydává na cestu až intimně osobního hledání, co byl Štefánik zač. Navzdory obyčejně působící obálce, která onen konfekční životopis trochu sugeruje.

Milan Rastislav Štefánik (1880–1919) bývá považován za jednoho z trojice (spolu s Masarykem a Benešem) exilových zakladatelů Československé republiky. Navíc byl pro svůj dobrodružný život i tragickou smrt idealizován zejména na rodném Slovensku, které už pak žádnou takovou výraznou politickou osobnost nemělo. I proto zvítězil v hlasování veřejnosti o největšího Slováka. V roce 2019, kdy se připomínalo sto let od jeho tragického leteckého návratu domů, samozřejmě vzniklo několik životopisných prací. Tou největší byl celovečerní hraný film Nora Držiaka Cesta do Nemožna, vizuálně a trikově působivé dílo. Scenárista tohoto snímku Michal Baláž v podstatě paralelně napsal i scénář ke komiksu Štefánik; a to spolu s Gabrielou Kyselovou, o níž se v medailonku na konci knihy píše, že se na Cestě do Nemožna také podílela.

Zmíněný celovečerní film také není typickým mramorovým životopisem, je to mírně komediální féerie, kde je Štefánik představen jako bonviván, dobrodruh, trochu proutník a hazardér. Podstata filmu je ale stále oslavná.

Komiks naopak působí dojmem, jako by v něm Baláž s Kyselovou použili události a motivy, které se do filmu nevešly. Zřejmě se do něj ani dostat nemohly, protože by až příliš narušily obraz největšího Slováka. Štefánika totiž zobrazují jako muže trochu marnivého, vznětlivého a především sebestředného – od posměšků vojáků kvůli vysokým podpatkům (kompenzoval jimi malý vzrůst) přes tvrdohlavé zachraňování motoru havarovaného letadla, při němž jeho spolubojovník přišel o nohu, až po fiasko s legiemi, které chtěl hnát do boje s bolševiky, zatímco většina legionářů včetně velitelů toužila hlavně po návratu domů. Těžko říci, do jaké míry tyto obrazy odpovídají skutečnosti, protože editor komiksu Ondřej Kavalír v ediční poznámce upozorňuje, že „postavy, data a místa jsou skutečná do té míry, do jaké odpovídají logice vyprávění“ a že „Štefánik, jehož tu představujeme, je fiktivní postavou, komiksovou interpretací skutečné osobnosti“. Obraz Štefánika je to nicméně dosti štiplavý.

Podobně jako ve filmu scenáristé i v komiksu použili vzpomínkový rámec. Jen tu tentokrát na titulního hrdinu nevzpomíná jeho letitý spolupracovník, ale sochař Bohumil Kafka, který zvítězil v konkurzu na vytvoření monumentální Štefánikovy sochy. Podstatou komiksu je proces, v jehož průběhu se Kafka snaží dobrat podstaty Štefánikovy rozporuplné osobnosti. Autoři si přitom dovolili jistý luxus v tom, že nevyužili nabízející se hořkou pointu – že totiž obří socha, která předtím budila zejména na Slovensku velké vášně (protože ji měl vytvořit Čech) a která stála sochaře mnoho úsilí fyzického i psychického, nakonec vydržela na svém místě jen šestnuáct let, protože v roce 1954 ji zničili komunisté.

Bohumil Kafka bojuje s představami a požadavky různých stran, jak by měl pomník vypadat, snaží se rozpomenout na několik málo osobních setkání, vyhovět Masarykovi, Benešovi a nenechat se znervóznit útoky v tisku. Jestliže Cesta do Nemožna byla pojata ve stylu Mélièsových němých trikových filmů, a měla tak prvky grotesky, v komiksovém Štefánikovi najdeme spíše prvky hororové: přičemž hrozivými bytostmi jsou tu lev z českého státního znaku či sám Masaryk. V závěru Kafku čeká ještě finální rvačka s přeludem Štefánika.

Expresivní kresba Václava Šlajcha toto pojetí posiluje a přidává mu další odstíny. Komiks je sice plnobarevný, ale Šlajch rád pracuje s monochromaticky pojatými stránkami a dvoustránkami. Do dominantně šedých a šedomodrých kompozic přitom náhle vtrhnou jiné barvy, nejčastěji výrazná temně červená. Postavám z hlavy stoupá pára nebo oheň, podle jejich aktuální nálady, Štefánikovy bolestivé záchvaty jsou zachyceny, jako by mu vybuchovalo tělo. Šlajch se ve svých krátkých komiksech (toto je jeho první komiksový román) prezentoval rozevlátou dynamickou linkou a drží si ji i zde. Častokrát navíc vypráví beze slov, což je umění, které si zatím osvojili málokteří čeští komiksoví tvůrci. I kdybychom náhodou zapochybovali, zda není scénář příliš uzavřený do sebe a zda od čtenářů neočekává příliš znalostí o Štefánikovi a jeho životě, Šlajchova kresba žádné pochyby nebudí. Je originální a jistá, umí překvapit kompozicí, zvládá mnoho postav, ale přitom vždy víme, o koho jde. A to je ještě v závěru připojena malá encyklopedie, v níž autoři představují skutečné historické postavy (politiky, vojáky, umělce), které se komiksem mihly – kreslíř se zde musel přidržet jejich skutečné podoby.

Štefánik je v každém případě zatím největší (příjemné) komiksové překvapení letošního roku. Aby někdo pojal biografický komiks jako eklekticky vyprávěnou palčivou otázku proloženou několika nočními můrami, to se v českém komiksu ještě nestalo.