Jolanta Brach-Czaina je v českém prostředí nepříliš známou autorkou, ačkoli její bohaté a rozvětvené úvahy čerpají nejen z filosofie, nýbrž i z estetiky, antropologie či genderových studií. To vše se odráží i v knize Škvíry existence, přeložené Michaelem Alexou a vydané v nakladatelství Malvern.

Objevování skrytého
Polská filosofka uvažuje v devíti různorodých esejích nad „škvírami existence“. V nich se nám mají odkrývat hlubší roviny pobývání ve světě, v němž žijeme povětšinou tak, jako bychom pouze klouzali po povrchu věcí. Narazíme-li ale na škvíru, je možné díky ní zakusit oblasti do té doby ukryté, které však pro nás mají specifický význam: přímo nás totiž vyzývají, zneklidňují a v případě, že se jim podvolíme, můžeme – dle Brach-Czainy – dosáhnout otřesu zajetého způsobu existování a potenciálního otevření se novým způsobům přístupu ke světu. I ta nejbanálnější věc nám může odhalit tajemství existence. Autorka tak hledí na višeň, aby pak čtenáři poskytla recept na pirohy, provedla ho porodem a na chvíli se zastavila u loupání brambor. Vzápětí obrací svou pozornost na agresora libujícího si v utrpení druhých a pohlédne do tváře toho, komu je násilí způsobováno. Zažívá každodennost v podobě hadru na podlaze a v neposlední řadě drží v rukou syrové maso zvířete a nabádá k dotknutí se mrtvého člověka.

Za těmito „odrazovými můstky“ úvah Brach-Czainy se ukrývá bohatá myšlenková mozaika. V jejím základu stojí snaha o probuzení zájmu, filosofického úžasu nad samozřejmostí. Filosofie, jak známo, mimo jiné usiluje o proniknutí k tomu, co je – řekněme – běžnému pohledu skryto, a co je někdy i schválně přehlíženo. Má-li se člověk naučit zbystřenému pohledu, musí se otevřít jinému.

Otevřeností se dostáváme do neznámého, do nejistoty, a vydáváme se tak všanc tajemství. Už samotné narození člověka je krokem do neznáma, které je spjato se strachem a utrpením. Porod je totiž doprovázen námahou svalů, křikem obou těl bojujících o existenci, ale je současně přitakáním životu a hodnotě existence jako takové. Novorozenec je vržen do světa, který ho přijal. Ovšem postupem času se nám ony pro nás zprvu neznámé aspekty světa zahalují do šedi každodennosti, kterou místy odlupujeme podobně jako brambory. Každodennost má totiž své způsoby, kterými nás přivádí k bezmyšlenkovitosti, k netečnosti, nepochopení. Autorka se však snaží nahlédnout pod onen háv každodennosti a vydobýt zpět hodnotu existence. Existence, která se otevírá nekonečnému množství možností, přičemž je určena tím, čeho je vůbec schopná.

Otevřenost se pojí s láskou, neboť láska formuje náš vztah k tomu, s čím se setkáváme. Brach-Czaina se dokonce odvažuje tvrdit, že jsme takoví, jaká je láska, kterou prožíváme, a takový je rovněž odkrývaný a námi tvořený svět. Láskou vnikáme do samotného srdce existence, které by nebilo bez faktičnosti vlastního těla s jeho nepopiratelnou „masnou“ fyziologií. Člověk by nebyl člověkem bez vyměšování, bez tělních tekutin, bez zrození stejně jako bez pojídání jiných těl kvůli zachování vlastního života a bez umírání, v němž se odevzdává zpět přírodní cykličnosti.

Mezery ve škvírách
Různorodost škvír poskytuje rovněž různorodost výkladů a možností, kudy vést tok myšlenek a úvah. Bohužel se autorce takové úvahy častokrát vymknou kontrole a po slibném odstavci upadají zpět do banálnosti a opakujícího se filosofického klišé. Příkladem může být opětovné rýsování ostré hranice mezi „filosofií“ a „vědou“, kdy je věda chápana příliš jednostranně jako ta lidská činnost, která nás vytrhuje z přirozeného místa, do kterého patříme, kdežto filosofie nás má do něj zpětně zakotvit, neboť se zabývá hlubšími aspekty reality.

Podobně rušivým dojmem působí vágnost v používání filosofických pojmů, aniž by se mnohdy hledělo na jejich dějinné proměny a sdílené významy. Pokulhává i argumentační linie v jednotlivých kapitolách, zejména v kapitole Vniknutí, kde autorka redukuje vnikání na fenomén lásky, aniž by například vzala z dějin filosofie v úvahu jiné fenomény s podobnou „otevírající funkcí“, jako je například hra, vládnutí, výchova atd. Bohužel ani citační aparát není k dispozici, ačkoliv je očividné, že jsou autorčiny úvahy prodchnuty bohatou myšlenkovou tradicí.

Zásadní otázka, kterou si můžeme při četbě položit, je, pro koho je vlastně kniha určena. Nejde totiž ani o čistě akademickou publikaci, ani o „úvod“ do filosofie pro laickou veřejnost. Odpověď nám snad může poskytnout samotný text. Škvíry existence jsou pro ty, kteří jsou otevření, kteří připouštějí všechny možnosti. To jest pro ty, kteří si s textem dokážou individuálně poradit, kteří jsou otevření jeho čiré potenciálnosti, a především pro ty, kteří se i přes jisté neporozumění dokáží smířit s různorodostí jako takovou.