Nakladatelství Větrné mlýny představuje českému čtenáři v povídkovém souboru s úderným názvem Blázen podruhé tvorbu polského spisovatele Huberta-Klimka Dobrzanieckého (nar. 1967). Poprvé to byla před čtyřmi lety novela Samota o „výhodách a nevýhodách“ života stárnoucího samotáře. Autor se v osmi různě dlouhých textech vrací do rodného města Bielawa v podhůří Sovích hor u českých hranic a na osudu místních malých hrdinů, smutných bláznů, ukazuje, jak s místem prozaikova dětství zahýbaly dějiny.

Autorský styl povídek Klimka-Dobrzanieckého charakterizuje dominantní realismus, a to v rovině narativní i popisné. Historický čas jednotlivých příběhů sahá od prvních desetiletí 20. století, kdy byla dnešní Bielawa pod názvem Langenbielau součástí Německa a většinu obyvatel tvořili Němci, do relativně nedávných dob lidově demokratického Polska. Vypravěč zprostředkovává starší příběhy jako vševědoucí, zatímco v těch blíže k současnosti stylizuje svůj pohled do podoby vzpomínek dětského hrdiny, jenž se příběhů sám často účastní jako jedna z postav. Zmíněný realistický sloh narušuje melancholie, spojená se vzpomínáním na různé podoby zaniklého či mizejícího světa (povídky Řezník, Stříbrná střela, Blázen, Květa) a pokusy některých postav o zdánlivě nadpřirozené narušení aktuálního, zejména socialistického, bezčasí (Blázen, Zázrak, Touha, Brouci).

Bielawa je v povídkách polského spisovatele mytické místo, v němž si ruce podávají (nebo naopak nepodávají) generace a národnosti. Blázna můžeme zařadit mezi texty, jež v Polsku spadají do tzv. literatury malých vlastí, vztahující se geograficky i významově ke konkrétnímu regionu, respektive městu (tak jako například u tvorby Stefana Chwina). Ať už zde lidé (Poláci, Němci, Ukrajinci, řečtí exulanti) vlivem nejrůznějších dějinných a přesídlovacích mašinerií chtěli, či museli zůstat, všem je společná touha po domově, který ztratili a na novém místě jej nenalézají. Ad absurdum tuto myšlenku Klimko-Dobrzaniecki dovádí v povídce Touha o učiteli, jenž prahne po poznání legendárního místa za horskou hranicí (tedy Československa, světa oříšků s cukrovou polevou a dobrého piva, světa „zdánlivě šťastných lidí mluvících příbuzným jazykem a nezpovídajících se ve zpovědnicích, ale v hospodách – plných zpěvu a až k uzoufání čistých. Zdánlivě šťastných, protože k opravdovému štěstí jim chybělo, aby pražské jaro neskončilo v létě“ – s. 137) a svou Arkádii nachází po riskantním dobrodružství s rogalem až v pankrácké věznici. Celý příběh je čtenáři představen coby nostalgická vzpomínka vypravěče, který byl jako malý chlapec učitelovou touhou po plnění snů oslněn. Českého čtenáře jistě překvapí i úvodní povídka Řezník, jejíž hlavní postava, zubař Tannenbaum, v lecčems připomíná Nerudova pana Vorla, a dále její „zmytizované“ zpřítomnění v povídce Brouci.

V Touze se odráží autorovo zřetelné umění lyrizovat epické vyprávění. Čtenáři, který zná „islandskou“ tvorbu Klimka-Dobrzanieckého (spisovatel žil dlouhou dobu na Islandu), se možná po podobné křehkosti a lyričnosti, jaké mohl nalézt v novele Dom Róży (2006, vyšlo i slovensky jako Rózin dom, 2014) nebo Kołysanka dla wisielca (2007, rovněž slovensky jako Uspávanka pre obesenca), zasteskne. Blázen je kniha plná dějinné tíhy, osudovosti, černého humoru, který ale neprodukují postavy, nýbrž, obrazně řečeno, osud sám. V roce 2013 vydal autor román Grecy umierają w domu (Řekové umírají doma), kde v příběhu o touhách syna a otce (či syna po otci) prokázal, že i Bielawa nemusí být tak bezvýchodná a zhrublá, jak se jeví v Bláznu (a ve starším povídkovém souboru Stacja Bielawa Zachodnia – Stanice Bielawa západ, z níž Blázen vychází).

Nový výbor povídek Klimka-Dobrzanieckého není lehké čtení. Vypointování některých textů působí příliš zbrkle, prvoplánově, nuceně (Hlava, Brouci, Květa), postavy jsou občas osudem stíhané tak násilně, že jim těžko uvěříme. Přesto texty obsažené v knize příkladně reprezentují žánr povídky a staví před čtenáře individuální příběhy lidí zakotvených v konkrétním a úzce vymezeném prostoru, které však mohou díky tematizování hledání domova a plnění snů vyústit v univerzální literární výpověď.