Jak se po roce 1989 vyvíjel vztah Čechů ke Spojeným státům americkým? V čem nám ještě dnes mohou být inspirací? Nebo v nich máme hledat spíše odstrašující příklad? I na tyto otázky odpovídá politolog Kryštof Kozák ve své knize České probuzení z amerického snu: Proč a jak se v České republice zabývat Spojenými státy. Rekapituluje v ní polistopadové nekritické nadšení i vystřízlivění dané postupným pronikáním do „vnitřní rozmanitosti, rozporuplnosti i rozhádanosti uvnitř americké politiky i společnosti.“ Svoji roli v tom sehrálo bombardování miloševičovského Srbska, útok na Irák (s nepodařenou rekonstrukcí a rozvratem země) nebo neuskutečněné plány na vybudování amerického radaru v Brdech. „Urputným snahám vládního zmocněnce“ Klvani o jeho propagaci se autor sarkasticky a možná zbytečně ostře vysmívá. Podobně jako těm, kteří slepě spoléhají na americkou válečnou sílu a upínají se k „usměvavým americkým hochům“, jež údajně nebaví nic víc než jezdit v džípech po světě a zachraňovat všechny, kteří si o to řeknou. Jako kuriózní ukázku absurdní glorifikace uvádí návrh Romana Jocha udělit americké armádě Nobelovu cenu za mír. Při polemice s lidmi, kteří u nás zaujímají k USA jiné postoje než autor sám, možná někdy používá příliš silné a emocionálně až přehnaně zabarvené výrazivo.

Patton versus Allen Ginsberg

Místo oslav vojenské síly, ke kterým u nás pravidelně dochází během vzpomínek na osvobození Plzně od nacistů roku 1945, Kozák preferuje akce, jež se zaměřují spíše na kulturní výměnu a vyzvedávají nikoli generála George Pattona, ale básníka Allena Ginsberga – člověka, který byl kritický jak k vládě USA, tak k režimům v komunistických zemích. Dlouze a nadšeně se přitom rozepisuje o pražské akci Allen Ginsberg Freedom Festival, mezi jejíž organizátory roku 2015 sám patřil (postupuje tak podle hesla „Proč se nepochválit, nikdo jiný to za vás tak dobře neudělá…“) Autor se podivuje nad tím, že americká kulturní politika je schopna v zahraničí podpořit současně akce připomínající generála Pattona i subverzivního homosexuála Ginsberga, což trochu pohrdlivě označuje jako „vpravdě postmoderní“ – podle mne je to ale přístup sympaticky otevřený a rozumně pluralitní. A skutečně podivné je stavět obojí do tak ostrého protikladu, vždyť v Čechách obsazených nacisty by Ginsberg coby žid a homosexuál asi veřejně příliš vystupovat nemohl, nebo jen s dvojím dehonestujícím cejchem, žlutou hvězdou a růžovým trojúhelníkem.

Následně Kozák trochu suše vyjmenovává, jaká témata studenti Katedry severoamerických studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze řešili ve svých pracích. S uspokojením konstatuje, že jen 32 z nich celkově hodnotilo vývoj v USA pozitivně, zatímco 42 prací upozorňovalo na nějaký problém, a zaujímalo tak spíše negativní postoj, což podle něj svědčí o tom, že studenti jsou schopni k problematice přistupovat kriticky.

Sám autor pak v několika sondách hodnotí vývoj americké demokracie a společnosti také převážně kriticky. Připouští například, že americká společnost jako celek v průběhu 20. století výrazně zbohatla, zároveň ale upozorňuje, že zvýšení efektivity práce se neprojevuje na zvyšování mezd: „Dělník tedy vyrábí pětkrát více ledniček za směnu, ale už nedostane pětkrát vyšší plat. Firma tak vytvoří vyšší zisky, které skončí na astronomických platech manažerů nebo se vyplatí akcionářům, případně je firma může dále investovat. Neskončí ale v peněženkách řadových pracovníků, čímž se nůžky sociální nerovnosti automaticky rozevírají.“

Spojené státy se sice proměnily na postindustriální ekonomiku s vyšším podílem služeb, ale pozici řadových zaměstnanců to výrazně neprospělo, naopak. Dle autora je mnohem snazší odborově organizovat dělníky v jedné továrně, kde se v rámci jedné směny všichni znají, než zaměstnance ve službách, které jsou více decentralizované a flexibilní. Explicitně Kozák píše třeba o pracovních podmínkách zaměstnanců firmy Walmart: „Pokud v některé pobočce hrozí založení odborů, přiletí tam speciální tým, který pomocí výhružek a pobídek zaměstnance od tohoto kroku zpravidla odradí (nejúčinnějším argumentem je hrozba zavření celé pobočky). Ve výsledku jsou odbory tak slabé, že nejsou schopny zajistit, aby se zvýšení produktivity a zisku odráželo ve zvyšování mezd.“ To, že se v USA každý může tvrdou prací vypracovat a stát se milionářem, pak autor přímo označuje za falešný mýtus. Reálná sociální mobilita je tam totiž nižší než v Evropě. Přesto ale Američané tomuto svému příslovečnému „snu“ stále věří, což současně vede ke strachu z neúspěchu. Nebezpečné je pak i to, že v americkém pojetí může člověk svůj úspěch přesvědčivě demonstrovat bohužel nejlépe okázalou spotřebou. Z environmentálního hlediska to ovšem představuje velký problém, „protože je potřeba vyrábět více a více zbytečně velkých a zbytečně nákladných věcí, které reálně nejsou nezbytné.“ Dále autor současným Spojeným státům vytýká přehnaný individualismus, zneužívaný navíc v reklamních kampaních opět ke komerčním účelům, nedostatek solidarity, znevýhodnění chudých před soudy, kde se často ocitají bez advokátů, a okleštěnou svobodu projevu omezovanou silnými ekonomickými hráči.

Pryč z Ameriky

Jedna z kapitol nese název Vzdělaní Američané chtějí emigrovat do Čech a upozorňuje na případy amerických pedagogů, kteří odešli učit na zdejší vysoké školy, protože z hlediska kvality života zde řada solidárních prvků funguje překvapivě dobře. Dodejme, že o podobných důvodech opustit USA a přestěhovat se do Prahy ¬– málo pospolitosti, ohleduplnosti a vzájemné komunikace – nedávno mluvil i spisovatel Mark Slouka.

Kryštof Kozák je znalcem Spojených států a s tím, co o této zemi píše, nezbývá než souhlasit. Je ale trochu s podivem, co všechno zůstává mimo okruh jeho zájmu. Proč si ve své analýze zvolil spíše stinné stránky amerického života a stranou jako by nechával to potenciálně pozitivní? Například to, že v mezinárodních srovnáních jsou USA relativně úspěšné v začleňování muslimů, takže ti se necítí tolik marginalizovaní jako jinde (čemuž ovšem politici jako Donald Trump do budoucna neprospívají). A přestože někteří liberálně orientovaní intelektuálové USA skutečně opouštějí, mnoho to zatím nemění na tom, že se tam vědě obecně stále daří, vždyť mají „s velkým náskokem nejvyšší absolutní počet vědeckých nobelistů“. V přepočtu na množství obyvatel jsou Spojené státy třetí, ale při zachování současného trendu možná časem dostihnou Německo, které je druhé.

Je také škoda, že autor svoje zjištění nezasadil do hlubšího historického kontextu a alespoň krátce se nezamyslel nad tím, nakolik jeho zjištění navazují na dlouhodobou tradici antiamerických či k Americe krajně ambivalentních postojů, které u nás sahají až do 19. století, jak to zdokumentoval například Josef Švéda v knize Země zaslíbená, země zlořečená: obrazy Ameriky v české literatuře a kultuře. Mnohé z toho, co Kozák Americe vytýká, by tak totiž ztratilo punc originality a novosti. A zároveň mohl rozebrat, co z komunistické rétoriky byla pouhá propagandistická protiamerická klišé a co oprávněná kritika – obsahovala totiž obojí. Celkově ale kniha představuje fundovaný a podnětný příspěvek k realističtějšímu poznání největší světové velmoci, které je jistě potřebné, i když s autorovým svérázným přístupem nemusíme vždy souhlasit.