Jak se od poloviny 19. století po dnešek měnily cestopisné a fikční obrazy USA v českém prostředí? Touto otázkou se zevrubně zabývá druhá kniha Josefa Švédy (*1982) s názvem Země zaslíbená, země zlořečená: obrazy Ameriky v české literatuře a kultuře. I když je množství materiálu, který autor prostudoval, značné, příběh, jenž na základě svého výzkumu (a vlastních ideových východisek) vypráví, je prostý a dal by se shrnout jako střídání dvou základních reprezentací, jež se v různých variantách stále vracejí. Na jedné straně jsou Američané viděni jako „čestní a agilní lidé, kteří se za předpokladu, že tvrdě pracují, mají nápady a trochu štěstí, mohou domoci nebývalého bohatství,“ i jako lidé vyznávající základní rovnost, jež se projevuje třeba během jízdy vlakem. Proti tomu stojí obraz chladných až bezcitných Američanů, tvorů nekulturních, nudných a falešných. (Sám autor rozlišuje tři mody reprezentace Spojených států: bezvýhradně obdivný, pozitivní s jistými kritickými výhradami a zcela záporný.) Kritiku Ameriky přitom nachází i v dílech, v nichž bychom ji možná na první pohled nehledali, jako je – původně román – Limonádový Joe (1946) Jiřího Brdečky, jenž se prý vysmívá americké honbě za dolarem, senzací a reklamou, nebo Čisté radosti mého života (1977) od Jana Šmída, jejichž protagonistou je Američan vzdálený většinové americké společnosti s její honbou za luxusním zbožím a sexuálními nevázanostmi.

Krajních poloh je přitom dosahováno po roce 1948, kdy začínají být Spojené státy pro celý východní blok nepřítelem číslo jedna. To je patrné zejména v diskurzu padesátých let, v němž jsou binární opozice mezi českým „socialistickým my“ a americkým „oni“ dovedeny do extrému. Naopak po roce 1989 jsou mnozí čeští autoři, kteří vyrážejí do Ameriky na cesty, touto zemí očarováni a tvrdí, že se jim splnil „klukovský sen“. V devadesátých letech o ní píšou veskrze pozitivně, obdivují americký „volnotržní“ systém a „zároveň jej porovnávají se zpozdilou domácí situací zaviněnou čtyřiceti lety ‚totality‘“. Na mnoha příkladech chtěli tehdejší literáti ukázat, že americká ekonomická soustava bezvadně funguje. Sociální problémy Ameriky se zde ve srovnání s předchozím komunistickým obdobím objevují spíše okrajově, a pokud už „jsou tematizovány, tak je autoři nevidí jako integrální součást systému“. Bezdomovci jsou podle cestopisců raného postkomunismu spíše „tuláci“, kteří si svůj úděl dobrovolně vybrali.

Pak ale opět dochází k postupnému procitání z „amerického snění“. Spojujícím tématem těchto reprezentací je kontrast iluzí o Americe, které si autoři a autorky kdysi vysnili, s fádní a někdy až negativní americkou realitou: „V kontrastu s Američany jsou na počátku nového milénia domácí vypravěči či postavy Čechů líčeni jako kulturní a vzdělaní jedinci, přináležející svou identitou ke ‚staré‘ Evropě.“ Autor to spojuje „s určitým vystřízlivěním z ideálů ‚trhu‘ a únavou z postkomunistického systému liberální demokracie“. Přitom prorokuje příchod dalších krizí západního kapitalismu, jež přinesou nové transformace pohledu na „Západ“ a Spojené státy americké. Aniž by ale vysvětlil, jestli tím míní periodické krize jako přirozený jev patřící k „životnímu cyklu“ všech systémů, nebo v nich vidí projev prohnilosti a odsouzeníhodnosti právě a speciálně amerického kapitalismu.

Dobové interpretace americké skutečnosti se autor snaží nehodnotit, ale poukazuje například na rozpory, které v nich jsou obsaženy. Kupříkladu zvláště v 19. století Češi u bílých obyvatel Ameriky shledávali známky bezcitnosti, již stavěli do protikladu s údajnou českou (slovanskou) citovostí. To bylo zvláště zjevné „na necitelném americkém přístupu vůči indiánům a diskriminaci černochů“. I když ale Američany za diskriminační chování kritizovali, sami sebe ve vztahu k indiánům nebo černochům vnímali jako příslušníky „nadřazené“ rasy a „civilizovaného“ světa. Mimořádně výrazný byl prý tento paradox u autorů hlásících se k socialismu. Ale také Josef V. Sládek se sice verbálně stavěl proti rasové diskriminaci a zastával se indiánů, ale o Afroameričanech prohlašoval: „Příjemnými nenašel jsem je nikdy. Mnohé tváře jsou člověku odporny svou ošklivostí, a skorem všechny svou nečistotou.“ Pokud ovšem nějaký literát chválí Ameriku příliš, neváhá s ním Švéda vstoupit do přímé polemiky. Když tedy Radek John roku 1990 plesal nad úrovní amerických nemocnic, spěchá autor vše uvést „na pravou míru“ a vytknout mu zamlčení faktu, že přístup do těchto nemocnic je mnoha obyvatelům Ameriky odepřen, neboť nemají zdravotní pojištění (což se nepříliš úspěšně pokusil napravit prezident Obama – můžeme doplnit zase my).

Autor svoje téma zpracoval přehledně a srozumitelně, ale možná poněkud schematicky. Jako kdyby vybrané texty prohnal zvláštním interpretačním strojem, který je roztřídí a vyřadí ty příliš vyčnívající. Některá témata, jichž si všímají čeští cestopisci, v ní kupodivu nejsou příliš zastoupena, stejně jako mimočeské reprezentace Ameriky, které přitom Čechům mohly sloužit i jako jakési předobrazy. Například to, že Američané jsou údajně připravení „vás při první příležitosti udat“, ale současně jsou odevzdaní při snášení nepříjemností, aniž by se bouřili, „soudí se jen v případě, pokud by z újmy mohli mít větší peníze, jinak jsou jako ovce“ (Miroslav Konvalina). O Spojených státech u nás pochopitelně vychází neobyčejně velké množství textů a není možné je všechny obsáhnout, ale snad si alespoň zmínku zasloužila kniha Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, která mimochodem vznikla (i) díky témuž Fulbrightovu stipendiu jako Země zaslíbená, země zlořečená. Jestliže Putnovo dílo vyznívalo jako rezervovaná chvála pestrosti, tvořivosti a nekonečné proměnlivosti americké spirituality, Švédova publikace je psána spíše v opačném duchu. Svůj silně kritický vztah k této zemi autor nedávno vyjádřil i v článku Američtí soudruzi se zlobí, v němž podle mne zcela přehnaně – a v duchu nepravd šířených Milošem Zemanem – tvrdí, že v současnosti není „pro české politiky strašákem Sovětský svaz, ale stávají se jím Spojené státy americké“. Tyto názory se promítají i do recenzovaného textu, i když (naštěstí) nikoli v tak extrémní podobě. Nicméně v tom, že Amerika pro nás byla a bude „zemí zaslíbenou a milovanou“, ale i „nastokrát proklínanou a zlořečenou“, jako by kladl důraz – jak trochu vyplývá i z této citace – spíše na to druhé. Na takový postoj má samozřejmě právo, ale nedá se říci, že by na jeho základě napsal knihu nezaujatou a v rámci možností vyváženou.

Je nesporné, že existuje nespočet věcí, které je možné na Spojených státech amerických oprávněně kritizovat. Po přečtení Švédovy knihy bude však mít některý čtenář, tedy pokud například není voličem KSČM, možná potřebu nahlas si připomenout, že se navzdory všem vadám jedná o demokratickou zemi, v níž je možné svobodně vyjadřovat vlastní názor a jejíž vláda spolufinancuje i vznik k Americe natolik kritických textů, jako je publikace, kterou právě zavřel.