„Co spolehlivě víme o českých, evropských či amerických muslimech? Jsou skutečně tak odlišní? Jsou neintegrovaní a neschopní akceptovat principy, na nichž stojí fungování Západu? A co vlastně ovlivňuje naše mínění a formuje naše stereotypy při vnímání muslimských komunit žijících v západních společnostech?“

Na tyto otázky hledá odpovědi kniha Nad Evropou půlměsíc I, Muslimové v Česku a západních společnostech. Přináší výsledky výzkumů českých sociologů, religionistů, antropologů a sociálních geografů. Podle autorů jsou čeští muslimové, kterých je asi 22 tisíc a pocházejí z nejrůznějších etnik, „v drtivé většině velmi dobře integrovaní a někteří dokonce (semi)asimilovaní do většinové společnosti. Mají kvalitní vzdělání, práci a přátele i partnery z majoritní společnosti. Akceptují české zákony a nevidí nepřekonatelné překážky mezi životem v moderní sekulární společnosti a praktikováním islámu. Postavení českých muslimů se tak podstatně liší od muslimů západoevropských, v mnohém spíše připomíná velmi úspěšné americké muslimy, žijící svůj ,americký sen.‘“ Najdou se ovšem i výjimky, jako místní muslimové pocházející z Afriky, kteří u nás nemají dostatek finančních prostředků a tíží je problémy se sháněním pracovních míst, a jsou v důsledku toho marginalizováni. Vzácně se pak u nás vyskytují i muslimové, kteří zvolili cestu záměrné separace od většinové společnosti – ta se prý týká některých Turků nebo z ciziny pocházejících manželek, které se do Česka dostaly po rodinou domluveném sňatku. Většina se ale dobře přizpůsobuje českému prostředí. O tom svědčí i to, že někteří z nich otevřeně přiznávají: „Přestože jsem muslim, rád si zajdu na pivečko.“ Hodnoty české společnosti přijímají, ale tvrdí, že sami Češi se k nim sice deklarativně hlásí, ale v praxi je často nedodržují.

Publikace je cenná tím, že integraci českých muslimů dává do širšího kontextu. Stručně zmiňuje historii muslimů v Čechách, například to, že jednou z budov, která mohla být první českou mešitou, mohl být Hanavský pavilon, který ale komunita odmítla. Zabývá se tím, jak o islámu pojednávají české učebnice a kolik je mu věnováno během vyučování času (zřejmě málo: čeští učitelé se prý totiž obecně vyhýbají dvěma tématům – náboženství a sexu). Rozebírá otázku prezentace muslimů navenek, ti přitom sami sebekriticky přiznávají, že jsou v této oblasti málo aktivní. Den otevřených dveří v jisté místní mešitě prý skončil tím, že se při něm dva muslimové dostali do sporu, jeden práskl dveřmi a od té doby se už nic podobného nekonalo… Zároveň kniha kritizuje mediální zkratky, které islám skoro ztotožňují s terorismem, a odůvodněně odsuzuje takové incidenty, jako byl zcela nepřiměřený zásah české policie v pražské mešitě – kvůli knize, která byla v té době běžně dostupná v knihovnách.

Publikace ale obšírně a pozoruhodně pojednává zvláště o úspěšném zařazování se muslimů do americké společnosti. Kupříkladu první muslimský starosta amerického města byl zvolen v roce 1991 a od té doby „politická participace a občanská integrace muslimů od té doby pokročila mílovými kroky. Kontroverze a hotové pozdvižení v konzervativních a republikánských kruzích vyvolalo historicky první zvolení muslima do amerického Kongresu (2006). Stal se jím Afroameričan a konvertita z Michiganu Keith Ellison, který svou poslaneckou přísahu složil na anglický překlad Koránu z pozůstalosti jednoho z ,otců zakladatelů‘ Spojených států Thomase Jeffersona (popsaného řadou prezidentových poznámek svědčících o solidní obeznámenosti a respektu k islámu). Žádný kritiky ohlašovaný ‚pád americké civilizace‘ se však od té doby nekonal. Naopak dalším výrazem politické integrace amerických muslimů, ale také plurality a náboženské tolerance USA, se stalo zvolení druhého muslimského kongresmana o dva roky později.“

Pokud jsou někteří američtí muslimové marginalizováni (jako islám vyznávající Afroameričané), není to podle autorů z důvodů náboženských, ale bohužel spíše rasových. Autoři přitom nezastírají, že většina amerických muslimů (řečeno nekorektně, právě ta „nečernošská“) má tu výhodu, že v jejich populaci ještě není tak silné zastoupení mládeže druhé a třetí generace. Další výzvu do budoucna proto „představuje integrace mladých lidí narozených již v USA. Právě tato generace v Evropě i USA vykazuje zvýšenou úroveň konzumních a profesních aspirací. Ale následně také vyšší míry frustrací, nejsou-li tyto ambice úspěšně realizovány. Mladí muslimové z konzervativních rodin navíc tak neexperimentují s drogami, sexem či alkoholem jako jejich vrstevníci. O to více ale v průběhu dospívání experimentují s různými verzemi islámu, které mohou používat i jako prostředek generační vzpoury a konfliktu s rodiči vyznávajícími jinou verzi islámu, případně s rodiči vůči náboženství spíše chladnými. Není nic jednoduššího, jak vykolejit matku-sekulární americkou muslimku, než začít nosit šátek, který by matka nikdy nenosila. Nebo důsledně držet půst o ramadánu v rodině, kde se tento pilíř islámu nikdy příliš nedodržoval, a tak dát rodičům důrazně na srozuměnou jejich mravně pochybný charakter a naopak vlastní nadřazenost. Případně se ve svých sporech s rodiči začít odvolávat na autoritu Koránu a začít citovat hadísy Proroka, které oni neznají. V americké muslimské populaci je však zatím na rozdíl od západní Evropy tato kohorta zastoupena minimálně, což může také přispívat k dosud zdánlivě lepší integraci.“ Autoři tedy danou kapitolu opatrně uzavírají tím, že až budoucnost prověří, jestli „nástup druhé a třetí generace americká muslimská komunita zvládne“ – nebo jestli budou následovat podobné problémy jako například ve Francii. Příznivcům multikulturalismu proto nezbývá než doufat, že úspěšná integrace amerických muslimů bude zdárně pokračovat i v dalších generacích. Zatím každopádně americký vývoj představuje významný argument pro tvrzení, že islám není náboženství, které by bylo v zásadním rozporu s demokracií, s čímž ostatně podle výzkumů souhlasí i většina muslimů českých.

Přitom však v novém prostředí nijak masivně neztrácejí svoji víru. Alespoň jednou denně se prý modlí 61 % amerických muslimů – pro srovnání, u amerických křesťanů je to 70 %. Podle recenzované knihy je tedy míra religiozity tamních muslimů v základních rysech podobná tamním křesťanům a „zhruba odpovídá hlavnímu proudu amerického náboženského života“. Náboženská praxe muslimů proto „není ani vlažnější, ale ani vypjatější než v případě protestantů, kteří reprezentují hlavní proud amerického náboženského života“. Mladí muslimové přitom „vykazují stejnou či dokonce o něco větší religiozitu než generace jejich rodičů“. Autoři z toho právem vyvozují, že „sekularizační tezi o postupném úpadku role náboženství v životech jedinců a sociálních skupin ruku v ruce s postupující modernizací, je zapotřebí – minimálně v americkém kontextu – brát s rezervou“. Ostatně zpochybňují ji dnes i její dřívější zastánci jako sociolog Peter L. Berger.

Tamní muslimové ale netráví všechen svůj čas na modlitbách: v současnosti se rovněž hojně občansky angažují, a to zhruba stejně jako zbytek Ameriky. Což znamená, že „ve společnosti, kde je v módě dobrovolnictví, pravidelně pracuje bezplatně pro nějakou bohulibou organizaci 36 % muslimů (průměr USA je 38 %, nejvíce mezi protestanty 44 %). Na charitativní účely pak přispívá 70 % z nich (průměr USA 64 %).“ Autoři přitom zmiňují pozoruhodný postřeh francouzského politologa Oliviera Roye, podle nějž „vzorce občanského, politického a náboženského chování muslimů žijících v západních společnostech velmi záhy po imigraci a poměrně věrně kopírují kulturu a tradice hostitelských zemí. Například ve Francii s tradicí silného centralizovaného sociálního státu proto mezi muslimy oproti Americe prakticky nepozorujeme dobrovolnictví a bohatý spolkový život zaměřený na charitu. Pouze v bilingvní Belgii byl muslimy vážně nastolen požadavek, aby byla za úřední jazyk země uznána také arabština. Ani k tomu američtí muslimové respektující angličtinu nejen jako jazyk úředního styku, ale také dorozumívání uvnitř jazykově a etnicky pestrých muslimských komunit, rozhodně nesměřují.“ Zde se ovšem můžeme ptát, co „naši“ muslimové vlastně vypovídají o české populaci ateistů a „něcistů“, jaké jí nastavují zrcadlo. Explicitní odpověď na to autoři nedávají, snad s výjimkou zmíněného incidentu, kdy se v mešitě pohádali dva čeští muslimové, což jistá dotazovaná muslimka, již kniha cituje, komentovala nepříliš jasnými slovy: „To je holt ta česká povaha.“ Celkově ale kniha přináší mírně optimistickou zprávu (alespoň pro někoho), kterou ostatně potvrzují i některé další průzkumy. Ano, Češi skutečně měli v druhé polovině 20. století méně příležitostí setkávat se s občany dálných exotických zemí než obyvatelé Západu a je bohužel pravda, že ti současní si v přímé volbě zvolili prezidentem člověka záměrně vyvolávajícího xenofobii. Navzdory tomu všemu je ale Česká republika země, v níž integrace cizinců může za jistých okolností probíhat až překvapivě úspěšně.