Nový román švédské spisovatelky Golnaz Hashemzadeh Bonde (nar. 1983 v Íránu) patří k těm, které celosvětově získaly mimořádnou pozornost (práva byla prodána do 26 zemí), ale u nás vyšly bez povšimnutí. Škoda, jeho vydání by mohlo narušit jak trochu stereotypní vnímání severské literatury u nás, tak ještě větší stereotypy ohledně – no ano – uprchlíků hledajících nový život v Evropě. Ale jak už se ukázalo například v případě Hassana Loo Sattarvandiho, švédsky psaná literatura bez švédsky znějícího jména to u nás nemá snadné. Nakladatelství Argo si tedy zaslouží ocenění, že knize To jsme byli my (Det var vi, švédsky 2017) dalo šanci – bohužel jí však nedopřálo sebemenší propagaci.

Padesátiletá vypravěčka Nahíd se právě dozvěděla, že má nevyléčitelnou rakovinu. V kratičkých kapitolkách (mimochodem skvělý trik, jak čtenáře přinutit neplánovaně číst celý večer a zhltnout knihu skoro na posezení – „už jen jednu kapitolku“ se může pěkně protáhnout) sledujeme její prožívání následujících měsíců, které se navzdory prognóze protáhnou na pár let. Jakkoli to nezní zrovna jako atraktivní téma a Nahíd je navíc osoba, která nám může chvílemi dost lézt na nervy, po pár stránkách se zkrátka toužíme dozvědět víc: o Nahídině dceři Árám a jejich složitém vztahu, o tom, jaké bylo účastnit se jako dvacetiletá íránské revoluce a přijít v ní o příbuzné a přátele, o tom, jak těžké je zvládat samotu, vykořeněnost i pocity vlastního selhání.

Hashemzadeh Bonde se netají tím, že se při psaní inspirovala příběhem své matky, rozhodně jí však v knize nebuduje žádný uctivý pomník. Líčí Nahíd jako ostřílenou, nepříliš sentimentální, tvrdě pracující ženu a svým způsobem milující matku, která nicméně propadá pocitům sebelítosti, přikrášluje si minulost a vůči dceři vědomě vznáší kruté požadavky: proč by Nahíd své utrpení měla nést sama? Proč by Árám měla bolesti uniknout?

Ne zkušenost útěku před válkou a ztráta kořenů, ale právě rozporuplný vztah matky a dcery je tak v knize nejintenzivněji zkoumaným tématem. Začíná to už v okamžiku Árámina narození: „Když mi ji položili na prsa, tak jsem ji milovala, to se rozumí. (…) Uvědomila jsem si, že bych za ni dala život a že už se na tom nic nezmění, že to nejde vzít zpátky. Stala jsem se jí. Moje tělo teď existovalo jen pro ni. To mě děsilo. Bude to trvalá, vleklá bolest. Bude mě provázet po celý život.

Nemůžete svoje city vyslovovat před ostatními. Ne pokud jste žena a matka. Miluju svoje dítě, ale nenávidím, že jsem matkou. To jsem nenáviděla od první chvíle. Někdy ji nenávidím za to, že mě do téhle situace dostala.“ A tato podivná kombinace lásky a nenávisti protagonistky provází celým životem.

Hashemzadeh Bonde v rozhovorech mluví o tlaku, který jí paradoxně přinesl příchod s rodiči do Švédska: o tíze povinnosti využít podle očekávání rodiny všech těch příležitostí, jaké ona dostala, kdežto ostatní ne. Ne náhodou se také anglická verze románu jmenuje What we owe (Co dlužíme). Je to ale pak ještě svoboda? ptá se spisovatelka. A dělají rodiče skutečně vše jen pro své potomky, jak jim často zdůrazňují? V knize toto téma oběti zpochybňuje například skrze Nahídinu vzpomínku na rozhovor s manželem:

„‚Děláme to kvůli ní, viď?‘
Masúd ke mně vzhlédl. ‚Doufám,‘ odpověděl a v té chvíli jsem cítila, že jsme také děti. (…) Aby měla budoucnost. To proto jsme přestali bojovat. Proto opustíme rodiny a svou zem. Proto utečeme a zradíme. Ale nevím. Myslím, že to nebyla pravda. Myslím, že jsme to udělali kvůli sobě. (…) Protože jsme nechtěli dopadnout jako Núra, Rúzbeh a Sáber.
Protože jsme nechtěli zemřít.“

Ani téma postavení uprchlíků ve Švédsku nezůstává ve vyprávění zcela stranou. Když se Nahíd spíš s hořkostí než smířeně ohlíží za svým životem, konstatuje: „(Lidé) čekají, že budu slabá, zničená. Jako uprchlice. Nerozumím tomu, jak uvažují. Copak nechápou, že jsem tady, protože jsem silná? Že k tomu, aby se člověk nevzdal, odmítl přijmout bídu a útlak, je zapotřebí odvaha? Někdy si říkám, zda s myslí, že jsou sami silní, že síla pochází z toho, že se nikdy nemuseli potýkat s žádnými těžkostmi. Zda si myslí, že odolnost pramení z klidného života.“ Utéct ze země podle ní neznamená vzdát se, ale naopak být odhodlaný vybudovat něco nového.

Díky nanejvýš osobnímu tématu stvořila Hashemzadeh Bonde v Nahíd postavu velice plastickou, komplikovanou, ale zároveň srozumitelnou. Tím i velmi opatrným dávkováním optimismu, pokud jde o budování nového života v cizí zemi, její kniha připomíná nedávno česky vydaný román Rus je ten, kdo miluje břízy německé spisovatelky Olgy Grjasnowy. Navzdory všem ztrátám, které hlavní hrdinku románu potkávají, včetně ztráty zdraví a posléze i života, však tato kniha končí svým způsobem šťastně nebo aspoň jiskřičkou naděje.

Energické vyprávění, založené na stručných, odsekávaných větách a až bolestivé upřímnosti, přináší do švédsky psané literatury nezvyklý temperament. Golnaz Hashemzadeh Bonde ukazuje, že tak jako pro matky není vždy snadné milovat své dcery, totéž platí i naopak. A opět potvrzuje, že imaginární škatulka švédské přistěhovalecké literatury má natolik pestrý a různorodý obsah, že je v podstatě zbytečná.

Rozhovor v angličtině