Utřídit si silné dojmy, které zanechává román Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012) mladé německé spisovatelky Olgy Grjasnowy (nar. 1984), není snadné a přesvědčivě je zprostředkovat se jeví ještě těžší. Příběh studentky Máši působí o to intenzivněji, když si čtenář uvědomí, že hlavní hrdinku pojí mnohé rysy a zkušenosti se samotnou autorkou.

Grjasnowa se narodila v ázerbájdžánském Baku do rusko-židovské rodiny a v devadesátých letech, v období neustávajících krvavých konfliktů mezi Armény a Ázerbájdžánci, emigrovala s rodiči do Německa, kde od té doby žije. Recenzovaná kniha představuje její literární debut a kritika jej přijala s jednohlasným nadšením. Následovaly překlady do mnoha jazyků, Grjasnowa už na úspěch navázala dvěma dalšími romány.

S vypravěčkou Mášou se setkáváme ve Frankfurtu, kde studuje tlumočnictví a žije, jak se zdá, celkem spokojený život. Křehké štěstí však netrvá dlouho, její přítel se zraní při nehodě a nakonec umírá. Máša ztrácí půdu pod nohama. Zoufalství nad partnerovým utrpením a smrtí se stane spouštěcím mechanismem, který útržkovitě vynáší na světlo potlačovaná traumata z dětství v Baku, zachváceném etnickou nenávistí.

Mezitím čtenář spolu s Mášou prožívá všední situace ženy s tzv. „Migrationshintergrund“: bezmyšlenkovité nálepkování a stereotypy, chtěné i nechtěné urážky, věčné stupidní otázky. Její původ je tématem, před kterým není úniku, které ovlivňuje všechny aspekty jejího života, je nutné jej na potkání stále dokola rozebírat, pronásleduje ji a vyčerpává. Přátele si tím pádem snáz nachází mezi dalšími imigranty, s nimiž je pro ni – ač nadějnou tlumočnici – jednodušší najít společnou řeč. Přesvědčivě vylíčená je i situace Mášiných rodičů, kteří v Německu (kam paradoxně odešli za bezpečnějším životem, byť jejich příbuzní zahynuli během holocaustu) nedokázali zakořenit.

Ve třetí části knihy Máša odjíždí za prací do Izraele, což však její duševní rovnováze také nijak neprospívá. Nervové vypětí v absurdní realitě rozdělené země přerůstá únosnou mez; jediný záchytný bod představují vzdálení přátelé, kteří se však potýkají s vlastními přízraky a komplikovanými vztahy.

Máša zažívá multikulturní, globalizovaný svět na vlastní kůži a ironizuje teoretiky, k nimž patří její vyučující: „(…) ale můj profesor je můj profesor a v Africe a Indii adoptoval dítě. Jeho multikulturalismus se odehrával v kongresových sálech, na konferencích a v drahých hotelech. Integrace pro něj představovala chtít míň burek a víc kůže, hledat exkluzivní vína nebo neobyčejná místa kam cestovat.“ Pojmy jako vlast nebo národ, snad i domov jsou pro hrdinku anachronismy postrádající smysl, což se však pojí s tím, že jen těžko hledá své místo ve světě.

Bystrá, volnomyšlenkářská, rázná i křehká Máša jedná impulzivně a nepředvídatelně, její vidění světa nicméně působí přes nečekané zvraty přesvědčivě a drží čtenáře v neustálé pozornosti a napětí. Mášin svět ilustrují v knize i četné pointované rozhovory, které někdy působí až „hláškovitě“ spíš než realisticky, ale dodávají četbě spád („Já jsem Židovka.“ – „Není to nakažlivý, pojeďme dál.“).

Snad jen redakční příprava knihy mohla být pečlivější, aby se v jinak čtivém překladu předešlo chybám v interpunkci a dalším podivnostem (např. „Západní Jordánsko“ a pak zase „Westbank“ místo „Západní břeh“, „s našimi šéfy jednají jako s nevolníky“ místo „naši šéfové s námi jednají jako s nevolníky“, vyjádření jako „viděla jsem ho, ho a jen ho“ atd.). Zážitek z četby se tím však neumenšuje. Grjasnowa možná hrne na čtenáře až trochu moc obtížných témat naráz – jako je ostatně hrne svět na její postavy –, je to však odvážná autorka, která se nebojí tnout do živého, a pokud se dočkáme v češtině dalších jejích knih, bude to jen dobře.

Rozhovor o knize (v němčině)
Videorozhovor o knize Juristische Unschärfe einer Ehe (v němčině)
Maxim Biller: Proč je současná německá literatura tak neuvěřitelně nudná?