Nevídaná dobrodružství nevšední, ba přímo spektakulární, bezmezně ohromující Svéhlavíny S.: Čekání na zázrak. Tak zní trochu nepřehledný název druhého ze tří dílů německé série pro mladé čtenářky, s níž nyní nakladatelství Práh zkouší štěstí na českém trhu. (Říkává se alespoň, že kluci v tomhle věku o holčičích hrdinkách číst nechtějí, ale kdo ví, třeba se časy mění. Mohli by to zkusit.)

Kdo Svéhlavínu zná už z předchozí knihy s podtitulem Moje království nadranc, ví, že je to taková normální holka od rány, se smyslem pro legraci i dobrodružství a s nezkrotnou fantazií. Jenže se musí vypořádávat s dost vážnými nepříjemnostmi: zřejmě neodvratným rozchodem rodičů a hlavně nevyléčitelnou nemocí maminky. Naštěstí tu jsou kamarádi, na které je spolehnutí, praštěný děda, temperamentní pomocnice v domácnosti a další parťáci, kteří Paulíně, zvané Svéhlavína, pomáhají bojovat. A kupodivu si přitom všichni společně stihnou užít i dost legrace.

Svéhlavína je v takovém tom věku. Ve věku, kdy už ji neutáhnete na vařené nudli, ale ještě zdaleka nemá dospěláckou hroší kůži. Kdy se na kousky rozpadají dřívější dětské jistoty, včetně důvěry ve všemocnost, nesmrtelnost a také nesobeckost rodičů. Kdy jsou dětské vylomeniny, hry a hračky pořád ještě důležité, ale bezstarostnost se vytrácí a všechno se nějak komplikuje. Nelehké období se úspěšnému německému spisovateli, režiséru a performerovi Finn-Olemu Heinrichovi (nar. 1982) podařilo zachytit opravdu dobře. I to bude jeden z důvodů, proč Svéhlavína vyšla už nejméně v jedenácti jazycích, objevila se i na divadelních jevištích a sesbírala řadu literárních ocenění.

Za svou oblibu série vděčí i autorovu stylu plnému slovních hříček, vtípků a nejrůznějších dalších ozvláštnění. V tomto směru jistě neměla snadný úkol překladatelka Kateřina Klabanová, český text si nicméně láskyplně vymazlila – posuďte sami: „Nanosím ti hory liči, kiwi, manga, kaki a pistácií, u mě se můžeš napaprikovat do bezosti, protože si tady budeš libečkovat, jsem tvůj láhevník, vždy k tvým slívám. Nemusíš se banánovat, budu tě střežit jako okurku v hlavě, přísahám.[…] Nachřestujeme se spolu, to mi věř, budeš si medit, jaká je to se mnou jahoda, že se ti o tom ani nevínilo. A i když se třeba tu a tam vloudí nějaká ta karambola a něco nám zvedne mandle, nějak to vždycky zkdoulíme, uvidíš, že nebudeš lilkovat.“

Díky islandské ilustrátorce a grafičce Rán Flygenringové se takřka na každé stránce něco děje: pobíhají mravenci, odkrývají se mapy pokladů, pění neodolatelná šumáková zmrzlina nebo třeba prší. Výtvarně i jazykově je to všechno tak důmyslné, neotřelé a kreativní (chtělo by se říct nevšední, ba přímo spektakulární, bezmezně ohromující…), až ve své intenzitě působí boj o čtenářovu pozornost a neustálá snaha bavit skoro křečovitě, ale to by koneckonců měla posoudit cílová čtenářská skupina. Spíš než nuda každopádně hrozí jistá přesycenost Svéhlavíninou svéhlavou svéhlavostí.

Příběh se úspěšně snaží spojit nenásilnou osvětu a bourání některých stereotypů (jak to chodí s invalidním vozíkem, plachý kluk z děcáku může být skvělý kamarád, i rodiče jsou jenom lidi, polská pomocnice v domácnosti se může vyznat v bylinách a poslouchat metal a řada dalších mimochodem sdělovaných pravd) s hravostí a vtipem, které by měly ke knize připoutat i dnešní roztěkané čtenářky a čtenáře. Jak autor dokazuje, vážné téma smutku a důraz na vztahy mezi protagonisty se nijak nevylučují s akcí a dobrodružstvím. Ačkoli třetí díl s ne právě optimistickým názvem Ende des Universums (Konec vesmíru) nejspíš nepřinese Svéhlavíně pohádkový happyend, jejím vrstevníkům bych příběh k četbě rozhodně doporučila. Třeba jim dodá odvahu změnit to, co se změnit dá, a s tím ostatním se zkrátka poprat.

Finn-Ole Heinrich: Svéhlavíny S. čekání na zázrak. Přel. Kateřina Klabanová, Práh, 2018, 208 s.