Biblí pro děti, rodinných biblí, biblí na dobrou noc, biblí ve formě leporela, skládanky, puzzle, audiobiblí i filmů pro děti na biblické motivy existuje celá řada. Jedním z čerstvých pokusů, jak dětskému, a spíš pokročilejšímu čtenáři přiblížit příběhy Starého a Nového zákona, jsou Biblické příběhy pro nevěřící děti od spisovatele a nakladatele Martina Vopěnky (nar. 1963). Kniha s příjemným menším čtvercovým formátem vydala na více než sto osmdesát stran. Každá z kapitol začíná ozdobnou iniciálou od výtvarníka Jiřího Votruby, který knihu vybavil i samostatnými ilustracemi, jež vždy pokrývají celou dvoustranu. Sytě barevné kresby s charakteristickou černou linkou vytvářejí svět sám o sobě. Jsou příkladem citlivého vhledu do lidských osudů a vztahů. Mohly by bez větších obtíží vytvořit samostatnou knížku a i tak by byly pro dětského čtenáře srozumitelné. Sázka na Votrubův výtvarný styl se podle mého mínění vydařila. Oba autoři souznějí v pohledu na jádro biblické zvěsti a oba se snaží využívat moderní výrazové prostředky, jež by překonaly přirozený dětský ostych před tak velkým tématem, jakým je náboženství.

Skutečný hovor s dětmi

Tři čtvrtiny textu věnoval Martin Vopěnka Starému zákonu. Nedal si za cíl převyprávět všechny starozákonní knihy, zajímají ho spíš velké příběhy a osudy. V Novém zákonu jde pak stejnou cestou. Na malé ploše jedné, někdy dvou stran vysvětluje vybrané perikopy a evangelní postavy, které jsou modernímu člověku asi přece jen bližší než staří otcové a malí či velcí proroci.

Vopěnkův přístup k biblickým textům má trojí charakter: čtenářský, vypravěčský a vykladačský (exegetický, interpretační). Vybrané biblické pasáže přetlumočil tak, jak by o nich asi mluvil (anebo mluvil) se skutečnými dětmi. Jeho čtenářský prožitek je patrný na výběru témat, na emocích, s nimiž některé věci vysvětluje a akcentuje, i na tom, do jaké hloubky se spustil. Vykladačská dimenze jeho práce nejde do větší šíře a leckdy nechává stát čtenáře na půli cesty. Postihnout totiž všechny knihy včetně deuterokanonických je nemožné a otázek je vždycky víc než odpovědí. K samotné práci se autor podle vlastních slov dostal i díky svému otci, s nímž často diskutoval, a rovněž díky překladatelce a teoložce Terezii Zuzaně Eisnerové, která ho při psaní podporovala, knihu prošla a byla zřejmě i jeho rádkyní. Vopěnkovo porozumění biblickému textu nestaví na teologickém rozboru; i proto některé jím vyprávěné pasáže nesou punc originality a osobitého výkladu.

Autorův úkol nebyl jednoduchý. Prosté převyprávění jednotlivých knih nebo jejich centrálních pasáží se jeví při nutnosti menšího rozsahu knihy nad lidské síly, ačkoli i takové pokusy v literatuře najdeme. Zhustit 66 knih (v ekumenickém překladu má Starý zákon 39, Nový zákon 27 knih) do objemu, který by učetlo dítě, je složité. Autor tedy musel hned na začátku selektovat a zvážit, koho (pakliže vůbec někoho) si vezme jako svého teologického průvodce. Martin Vopěnka se rozhodl, že nebude tlumočit cizí, natož církevní porozumění Bibli, ale že nabídne své vlastní.

Ke každé větě, ba ke každému slovu či čárce v původním hebrejském, aramejském a řeckém textu jsou k mání objemné monografie předních světových biblistů. I ke kanonicky ukotvenému, neměnnému textu, včetně jeho textových variant, se rok co rok objevují nové studie, jež precizují dosavadní stav bádání, anebo dokonce boří zavedené mýty. Nadto jednotlivé církevní tradice rozumějí Bibli jinak. Někteří ji chápou jako Bohem inspirované zjevení, jiní zas jako lidské slovo o Bohu. Martin Vopěnka se rozhodl spíš pro volnější výklad biblického textu, občas ale dělá výjimky.

Když se v jedné z kapitol věnuje tomu, „nakolik má člověk svobodnou vůli a nakolik Bůh všechno už předem rozhodl“, bere si za příklad učení Martina Luthera o předurčení. Konkrétně píše: „Martin Luther, muž, který v šestnáctém století založil evangelickou církev, byl přesvědčený, že je opravdu už předem dáno, kdo přijde do nebe a kdo do pekla. Pak bychom my lidé na světě vlastně jen odehráli jakési divadlo.“ Skutečně lze teologovi Martinu Lutherovi přisoudit takhle formulovanou myšlenku? Choval se Luther jako ten, kdo je smířený se svým osudem a „hraje divadlo“? Otázka o předurčení je sice komplikovaná (a pro děti stonásobně), ale je podstatnou součástí křesťanského učení napříč církvemi. Bůh nepochybně ví, kdo „přijde do nebe a do pekla“, protože právě Bůh je počátek i konec, vševědoucí, stojí mimo čas. Má ale také Syna, jenž ukázal, že předurčení není bezhlavým naplňováním dávno „schváleného“ plánu, ale osobním setkáváním s Bohem, jenž je Bohem lásky a milosrdenství. To, jak to s člověkem jednou dopadne (lépe však řečeno: dopadá, protože slovy Léona Bloye – do ráje se vstupuje dnes), Bůh, a tedy láska a milosrdenství, „dávno“ ví. Církevní učení o aktivní a pasivní predestinaci (a jejích variantách) nic o „odehrávání divadla“ neříká. Nebylo by lepší tuhle otázku minout, anebo ji pro děti formulovat lépe? Jít ke zdrojům, ptát se, naslouchat?

Co je s tím hadem teď?

V kapitole o stvoření člověka nazvané Ráj, Adam, Eva, vyhnání z ráje je patrné, na co Vopěnka klade důraz. Na dvou stranách představí hlavní motivy tohoto starobylého vyprávění. Dočteme se tu sice o stvoření Adama a Evy, ale skoro nic o vnitřním smyslu toho, proč byl člověk stvořen, co je člověk, kdo je Adam (hebr. ze země vyrobený), kdo je Eva (hebr. život dávající) a jaký asi byl jejich vztah. Dozvíme se samozřejmě o hadovi, který stál za pádem prvních lidí, ale teologický smysl této události, anebo dokonce širší religionistický vhled do postavy hada tu ke škodě věci nenajdeme. Dětské tázání jde ale na hlubinu bez ohledu na to, je-li dítě v křesťanské tradici vychováno nebo ne. Nabízí se například takové „dětské“ otázky: proč Adam s Evou, do té doby pokojně a radostně žijící, vůbec pojedli ze „stromu poznání dobra a zla“, když byli stvořeni k obrazu Božímu a podobě Boží a s Bohem „procházejícím se po zahradě za denního vánku“ se vídali asi jako my se svými přáteli? Co symbolizuje had? Kde se vzala v ohrazeném, bezpečném prostředí ráje taková zlá bytost? Nejde-li o zoologický druh zvířete, co je s tím hadem teď a kde žije? Když autor píše, že „Boží hněv [nad Adamem a Evou] byl obrovský“, z čeho vychází? A když pokračuje „Ne však tak velký, aby splnil svou původní výhružku, že je oba usmrtí“, nevpisuje do 1. knihy Mojžíšovy něco, co v ní není? Je snad rozdíl mezi usmrcením a tím, že lidé nemají jíst ze zakázaného stromu, „aby nezemřeli/propadli smrti“. Jinak řečeno: převyprávěný alegorický příběh by tu zčásti byl, ale kde je jeho duchovní obsah?

A druhý příklad: Pakliže se ve známém příběhu o Kainu a Ábelovi Martin Vopěnka ptá „Čím se Kain provinil, že Bůh nepřijal jeho oběť?“ a mluví-li o „nepochopitelné nespravedlnosti ze strany samotného Boha“, nebylo by od věci alespoň načrtnout židovské a křesťanské chápání rozdílné oběti obou bratří, rozdíl mezi pastýřskou (nomádskou) a rolnickou kulturou, duchovní rozměr Ábelova mučednictví, jeho odraz v postavě Kristově, anebo i jen naznačení hebrejského významu jmen obou bratří, neboť jména, jak na jiném místě autor správně poznamenává, jsou v biblickém vyprávění důležitá. A nejde jen o rozličná jména Boží. Vždyť i Kain měl svou budoucnost a říká se, že beduíni ho považují za svého praotce.

Kdo jsou nevěřící děti?

Je sympatické, že se autor věnuje i biblické Písni písní, i když se nepouští do reflexe toho, kým vlastně jsou on a ona, o něž v knize jde, a jak velkoryse a bez předsudků o této výjimečné básni psali největší teologové křesťanských dějin a židovští učenci. Dochází tu k typické záměně křesťanství, dějinných podob církve (církví) a teologie. Jinak by totiž Vopěnka nemohl napsat, že „křesťanství, bohužel, založilo své učení na pocitech viny, které se v nás snaží vyvolat. Láska mezi mužem a ženou měla podle křesťanství sloužit především k plození dětí a ne k radosti ze samotného milování.“ Nevím přesně, jaké křesťanství má na mysli, ale křesťanství autora této recenze jej odmalička formovalo docela jinak. Puritánství, celibátní praxe a strach ze sexuality – to všechno bylo a je smutnou součástí katolické církve a církví protestantských a východních, ale rozhodně ne do té míry, že by z toho šly vyvozovat takové generalizace. Cožpak není kánon světové literatury plný příběhů o lásce a milování? Cožpak třeba takový Komenský, mnohonásobný otec, manžel a biskup, „měl ze sexuality pocity viny a neměl z milování radost“? Líbí se mi, že na Písni písní autor ukazuje na přetrvávající nezdravý vztah některých lidí k sexualitě, jenž se projevuje v rozpadlých vztazích, rodinách i v sexuálních skandálech kněží. Líbí se mi, že je v tomto pojmenovávání odvážný. Přesto si myslím, že i z této kapitoly bylo možno vyzískat víc.

Silné je Vopěnkovo porozumění knize Jób, Kazateli, drobná poznamenání k Žalmům a pěkný je i jeho úvod do Nového zákona. V kapitole o narození Ježíše se mladý čtenář dozví základní biblické informace, ale tak jako v závěrečné kapitole o ukřižování se autor vyhnul nesmírně těžkému úkolu přetlumočit centrální motiv Ježíšovy vykupitelské zvěsti, podstatu a účel Vtělení, jeho vztah k Otci, k Duchu, teologicky nosné momenty jeho pozemského putování i smysl toho, proč a jak na kříži (ne)umírá člověk (a Bůh), jaké má pro křesťany konsekvence Ježíšovo tělesné Vzkříšení, druhý Kristův příchod, jeho soud, konečná proměna všeho a všech či stvoření nové země a nového nebe. Tady, zdá se mi, se měl Martin Vopěnka svěřit do rukou našich nebo zahraničních biblistů, teologů a teoložek, aby se za popisem stěžejních událostí, po nichž došlo k zásadní proměně světa, zjevil i jejich hlubší, duchovní smysl a přesah. Je mi jasné, že autor nechce dělat z nevěřících dětí věřící. Není agentem s vírou. Jeho knižní poselství je jiné. Nešlo ale, tak jako se o to pokusili jiní autoři, přetlumočit i duchovní smysl Ježíšovy pozemské poutě? A nejsou to náhodou právě děti, které si často samostatně kladou roztomilé a zajímavé náboženské otázky? Kdo jsou to vlastně „nevěřící děti“?

Aby mi nebylo špatně rozuměno. Vopěnkova práce si zaslouží uznání. Je ale škoda, že si při psaní nevzal na pomoc teologické autory nebo osobnosti věnující se profesně exegezi biblického textu. Je zřejmé, že autorův intimní pohled a prožitek bude formovat mladé čtenáře. V tomto ohledu, domnívám se, Vopěnka obstál a obstojí. Předložil práci, která je pozoruhodná, čtivá a charakteristická neobvyklými výklady. Kniha je nepochybně schopna odpovědět čtenáři na některé jeho otázky, a hlavně zásadně prohloubit znalosti, které si odnáší ze školského vzdělávání. Dříve nebo později se beztak odváží i k samotnému biblickému textu. To, co v mladých lidech bude po přečtení Vopěnkovy knihy rezonovat asi nejsilněji, je viditelné napětí mezi biblickým ideálem a realitou všedního života. Budou chtít poznat skutečné křesťany, Ježíšovy následovníky. Mají se kam poohlédnout a nebudou zklamáni?

Křesťansky orientovaná literatura pro děti u nás sice vychází, ale té původní je pramálo. Křesťanská nakladatelství, co je mi známo, autory v takové tvorbě nepodporují, a ti, kteří pro své vlastní děti vytvářejí často výborné výukové listy a malé knížečky, to dělají jen v uzavřeném okruhu stejně smýšlejících. Na vydávání obvykle nemají finanční prostředky. Autor i ilustrátor Biblických příběhů pro nevěřící děti tak udělali pro druhé něco, co dnes není v literárním provozu běžné.

Votrubovy ilustrace vytvářejí svébytný svět. Úvodní obrázek na deskách knihy, Ježíš nesoucí kříž a dívka (nebo kluk?) jedoucí na skateboardu, generuje hned několik důležitých otázek. Dvě za všechny: Jak asi vypadal kříž – popravčí nástroj – v Ježíšově době? Tak, jak jej zobrazuje výtvarník, anebo měl spíš podobu T, přičemž vodorovné ráhno se ke kříži (a tedy kůlu, řecky stauros) připevňovalo až na místě? Nesl Ježíš na Golgotu celý kříž, který mohl vážit i přes sto kilogramů, nebo „jen“ jeho horizontální část? A jede-li onen mládežník směrem od Ježíše, poslouchaje přitom ve sluchátkách hudbu, lze v tom spatřovat nějaký symbol, autorskou licenci nebo důmyslně položenou (nakreslenou) otázku?

Sám tyto otázky ve Votrubových ilustracích vidím a jsem za ně vděčný. Jako dítě bych se takhle ptal. Jak rodič bych chtěl, aby se takhle ptalo mé dítě. Myslím si, že i v tomto ohledu je recenzovaná publikace povzbudivá. Mělo by se o ní psát a neměla by zůstat opomenuta ani u nás působícími církvemi a pastoračními pracovníky. Vopěnkovo dílo Biblické příběhy pro nevěřící děti naplňuje slova špičkového českého biblisty Jana Hellera o tom, že „Bible není nestranná. Straní Bohu na každé stránce.“ Martin Vopěnka sice nezůstává úplně v pozadí, ale dal zaznít slovu, které je věčné.