Ortodoxní židé po holocaustu cítili naléhavou nutnost obnovovat v novém židovském státě Izraeli a ve Spojených státech amerických školy chasidů a mitnagdim jako gesto úcty k šesti milionům mrtvých. Studium Tóry představovalo nyní úkol na plný úvazek a na celý život. Muži pokračovali ve studiu v ješivách i po svatbě za hmotné podpory svých manželek a udržovali jen minimální kontakt s vnějším světem. Ultraortodoxní židé zvaní charedim („chvějící se“ ve smyslu „bohabojní“) dodržovali přikázání (hebr. micvot) ještě přísněji než kdy předtím a nalézali nové cesty, jak být svědomití ohledně stravování a očišťování. Před holocaustem byla přílišná přísnost odmítána jakožto rozvratnická. Nyní však charedim vytvářeli na biblickém základě kontrakulturu stojící v diametrálním protikladu proti racionalistické efektivitě, která napomohla zmasakrovat šest milionů Židů. Studium v ješivách nemělo nic společného s moderním pragmatismem: mnohé ze zákonů, které byly předmětem studia, nemohly už být plněny – například předpisy týkající se chrámové bohoslužby. Opakování hebrejských slov, která vyřkl Bůh na Sínaji, byl způsob komunikace s božskou sférou. Zkoumání detailů Zákona představovalo cestu, jíž lze symbolicky vstoupit do Boží mysli. Seznamování se s halachou velkých rabínů znamenalo přivlastňovat si tradici, která jen o vlásek unikla zkáze.

Sionismus představoval původně světskou ideologii, vzbouření proti židovskému náboženství, kterému ortodoxní židé spílali proto, že znesvětili zemi Izrael, jeden z nejposvátnějších symbolů judaismu. V padesátých a šedesátých letech 20. století však skupina mladých zbožných Izraelců začala budovat duchovní sionismus založený na doslovném výkladu Bible. Bůh zaslíbil zemi Abrahamovým potomkům a to dávalo Židům na Palestinu právní nárok. Sekulární sionisté by tento nárok nikdy nevznesli: snažili se přivlastnit si zemi pragmatickou diplomacií, obděláváním půdy nebo bojem. Duchovní sionisté však život v Izraeli považovali za náboženskou záležitost. Na konci 50. let nalezli vůdce v rabínovi jménem Cvi Jehuda Kúk (1891–1982), kterému tehdy bylo již skoro sedmdesát let. Podle něj byl pozemský stát Izrael království Boží tout court: každá hrouda země byla svatá. Stejně jako křesťanští fundamentalisté vykládal doslovně židovská proroctví o tom, že se Židé navrátí do své vlasti: obsazení území nyní obývané Araby urychlí příchod konečného vykoupení a politický podíl na izraelských státních záležitostech představuje výstup k vrcholům posvátna. Dokud Židé neobsadí celou zemi Izrael, přesně tak, jak je definována v Bibli, vykoupení nemůže přijít. Zábor území patřícího Arabům představoval vrcholnou náboženskou povinnost.

Když izraleská armáda v červnové válce v roce 1967 okupovala Západní břeh Jordánu, Sínajský poloostrov, pásmo Gazy a Golanské výšiny, viděli sionisté v tomto doslovném splnění biblického příkazu pozitivní důkaz, že konec časů nastal. O navrácení nově získaných území Arabům výměnou za mír nemohla být ani řeč. Radikální Kúkovi stoupenci si začali stavět provizorní příbytky v Chebrónu a budovat celé město v nedalekém Kirjat Arba, ačkoli to bylo v rozporu s Ženevskou konvencí, která zapovídala zakládání osad na územích obsazených při ozbrojeném konfliktu. Tato osadnická iniciativa se ještě zvýšila po říjnové válce v roce 1973. Duchovní sionisté spojili síly se sekulární pravicí proti jakékoli snaze o mírové uspořádání. Skutečný mír mohl znamenat pouze územní celistvost a zachování celé země Izrael. Jak to shrnul přívrženec Kuka rabín Eleazar Waldman, vedl Izrael válku proti zlu, na jejímž výsledku závisely mírové naděje celého světa.

Taková nesmlouvavost působí zrůdně, ale není nepodobná postojům sekulárních politiků, kteří běžně hovoří o válce za ukončení všech válek nebo o nepříjemné nutnosti rozpoutat válku za udržení světového míru. Jiným způsobem formulovala biblickou podobu vyhlazovacího étosu 20. století skupinka židovských fundamentalistů, která přirovnala Palestince k Amálekovcům, lidu tak krutému, že Bůh přikázal Izraelcům vyhladit je bez milosti. Stejná tendence byla zřetelná u hnutí, které založil R. Meir Kahane, který Písmo četl tak redukcionisticky, že z něj učinil mrtvou karikaturu judaismu a poskytl biblické zdůvodnění etnickým čistkám. Abrahamův slib je stále v platnosti, takže Arabové jsou uchvatitelé a musejí jít. „V židovství není více poselství,“ tvrdil. „Je jen jediné … Bůh chtěl, abychom žili ve vlastní zemi, oddělení tak, abychom měli co nejmenší kontakt se vším, co je cizí.“

Počátkem osmdesátých let zosnovala skupinka Kukových stoupenců plán, že zničí muslimské svatostánky v Haram aš-Šarífu, které stály na místě někdejšího Šalomounova chrámu a představovaly třetí nejposvátnější místo islámu. Vždyť jak by se mohl mesiáš vrátit, když je toto posvátné místo poskvrněno? Doslovnou interpretací kabalistického principu, podle kterého pozemské události ovlivňují dění v božské sféře, došli tito extremisté k tomu, že budou-li riskovat totální válku s celým muslimským světem, „donutí“ tak Boha, aby seslal mesiáše a spasil Izrael. Pokud by byl tento plán realizován, měl by nejen smrtelné důsledky pro židovský stát, ale podle washingtonských stratégů by v prostředí studené války, kdy Sovětský svaz podporoval Araby a Američané zase Izrael, mohl dokonce zažehnout třetí světovou válku. Tento projekt sice dával v sázku vše, ale ve světě, kde velmoci vážně uvažovaly o tom, že vystaví vlastní lidi jadernému ničení proto, aby porazily nepřítele – v takovém světě byl zcela na svém místě.

Čas od času tyto zhoubné výklady Písma skutečně vyústily do zvěrstev. Osadník z Kirjat Arba jménem Baruch Goldstein pod vlivem Kahaneho ideologie o svátku púrím 25. února 1994 postřílel devětadvacet palestinských věřících při bohoslužbě v Jeskyni praotců v Chebrónu. Dne 4. listopadu 1995 zastřelil bývalý student sionistické ješivy Jigal Amir při demonstraci na podporu mírové dohody z Osla předsedu vlády Jicchaka Rabina. Později vypověděl, že ho studium židovského Zákona přesvědčilo, že Rabin v této dohodě „odepsal“ posvátnou zemi, a stal se proto din rodefem, „pronásledovatelem“, který ohrožoval židovský národ a zasloužil si trest.

Epilog

Viděli jsme, jak různé texty v rukou vykladačů sloužily k podpoře naprosto protichůdných myšlenek. Jak Athanasios, tak Areios se dokázali vyzbrojit biblickými citáty, které dokazovaly jejich osobní přesvědčení ohledně Kristova božství. Protože církevní Otcové nenalezli v Písmu žádný definitivní důkaz, na jehož základě by mohli tento spor rozhodnout, nalezli teologické řešení, které mělo s Biblí velmi málo společného. Způsob, jakým vykládali Bibli otrokáři, se výrazně lišil od toho, jak ji četli otroci. Totéž platí o dnes probíhající debatě uvnitř křesťanství ohledně kněžského svěcení žen. Stejně jako téměř všechny starověké texty je Bible patriarchální. Odpůrci feminismu a ženského kněžství naleznou záplavu biblických citátů na podporu svého názoru, ale někteří z novozákonních autorů na věc pohlíželi zcela jinak a lze se odvolat na jejich slova, podle nichž v Kristu nehraje protiklad mezi mužem a ženou žádnou roli a v rané církvi ženy působily jako „spolupracovnice“ a „spoluapoštolky“. Bít kolem sebe v polemice texty je marná snaha. Písmo na tento druh otázky s jistotou odpovědět nedokáže.

Stejný případ je i otázka násilí v Bibli. Násilí je v Bibli skutečně velká porce – mnohem více než v Koránu. A je bezesporu pravda, že v dějinách se lidé často odvolávali na Bibli, aby ospravedlnili krutosti. Jak poznamenal Catwell Smith, na Bibli a její výklady je vždy třeba pohlížet v historickém kontextu. Na světě bylo násilí vždy dost a Bible a její exegeze často padly za oběť dobovým útokům. Deuteronomista líčí Jozue, jak bojuje s veškerou ukrutností asyrského vojevůdce. Křižáci se neohlíželi na to, co Ježíš učil o míru, a přihlásili se na výpravu do Svaté země, protože to byli vojáci, chtěli ve jménu náboženství bojovat a četli Bibli se svým výrazně feudálním étosem. Totéž platí i o naší době. Současnost přinesla násilí a krveprolití v dosud nevídané míře a nepřekvapí, že i to ovlivnilo způsob, jakým někteří lidé vykládali Bibli.

Avšak právě proto, že Bible byla takto bezostyšně zneužita, mají židé, křesťané a muslimové povinnost vypracovat „protipříběh“, který by nechal vyniknout vlídné stránky jejich exegetických tradic. Mezináboženské pochopení a spolupráce jsou dnes pro přežití nezbytnou podmínkou a stoupenci tří monoteistických náboženství by mohli spolupracovat na společné hermeneutice. Ta by sestávala z podloženého kritického, morálního a spirituálního rozboru obtížných textů, jejich různých interpretací v dějinách a hlubokého přezkoumání exegeze těch, kteří je pro sebe využívají dnes. Jasně by měl být určen jejich význam jakožto celku v tradici.

Nesmírně vhodný je návrh Michaela Fishbanea, abychom zmírnili náboženskou zášť našich dnů tím, že vytvoříme „kánon v kánonu“. Bible je skutečně svědectvím o nebezpečí svářících se ortodoxií a v současnosti navíc ne všechny ortodoxie jsou náboženské. Existuje „sekulární fundamentalismus“, který je stejně bigotní, zaujatý a nespravedlivý vůči náboženství jako kterýkoliv na Bibli založený fundamentalismus vůči sekularismu. V Bibli je dobro i zlo. Kabalisté naléhavě pociťovali vědomí trhlin v Tóře a nalézali pozoruhodné způsoby, jak zhodnotit neblahou nadvládu Din. Podobná debata probíhá v samotné Bibli. V Pentateuchu poselství o smíření v Kněžském kodexu zmírňuje deuteronomistickou nesmlouvavost. V Novém zákoně jsou bitvy v knize Zjevení položeny vedle pacifismu Kázání na hoře. Na počátku pátého století Jeroným tvrdě spílal svým teologickým odpůrcům a Augustin zároveň volal po laskavosti a pokoře v diskusi nad Biblí, podobně jako později Kalvína děsily polemické projevy Lutherovy a Zwingliho. Kánon, který bude volen tak, aby vyvážil převládající zálibu v biblické agresi, způsobí podle Fishbanea, že toto alternativní Slovo Boží bude v dnešním rozděleném světě lépe slyšet. Buber, Rosenzweig a Frei trvali na tom, že studium Bible se nemá omezovat na slonovinovou věž akademického světa a má se důsledně vztahovat k současnému dění. Od midraše a exegeze se vždy očekávalo, že zaujmou bezprostřední postoj k naléhavým otázkám dob, a fundamentalisté by neměli být jediní, kdo se o to snaží.