Brněnský Host zprvu vydával především literaturu pro náročnější publikum. Před lety úspěšně rozšířil portfolio o thrillery a detektivky. V posledních letech se pak o totéž pokouší na poli fantastiky – a knihy Roberta J. Bennetta představují zatím nejambicióznějšího autora tohoto druhu.

Jednou z výhrad vůči fantasy je její údajně nepřekonatelná eskapičnost; únik do nejrůznějších Nikdyzemí, Středozemí a Narnií, kam se uchylují ti, kteří nechtějí nikdy vyrůst a nedokáží čelit problémům našeho, tj. reálného světa. Fantastika – a fantasy zvlášť – ovšem slovy americké spisovatelky Ursuly K. le Guinové není únikem před realitou, nýbrž průnikem do jejích hlubších vrstev. Epická tolkienovská fantasy tak není o boji se skřety, ale o osvojení si mravního a morálního kompasu, o dospívání a převzetí odpovědnosti. Gormenghast Brita Mervyna Peaka vypráví o tom, jak prostředí a vyprázděné rituály deformují osobnost, Les mytág rovněž Brita Roberta Holdstocka zkoumá způsob, jímž moderní člověk vytváří mýty a do jaké míry podléhá jejich narativní struktuře. A dokonce i zdánlivě ryze machistický subžánr meč a magie (jak je ironicky reflektováno i v povídce Rudá Sonja a Lessingham v zemi snů z antologie postkyberpunku Singularity) nabízí v dílech Angličana Michaela Moorcocka pozoruhodně anarchistické vize.

Přesto se zdá, že nejen oproti mainstreamu, ale i například ve srovnání se sci-fi chybí ve fantasy politika. Jistě, je obsažena kdesi v DNA všech velkých příběhů, avšak málokterá díla žánru ji reflektují přímo a činí z ní nosné téma. I kvazirealistická Hra o trůny je jen naplněním hospodské představy o špinavosti politiků, aniž by řešila skutečně politická témata. Revolucí byl až ke sklonku devadesátých let nástup britského spisovatele Chiny Miévilla, potažmo hnutí new weird. Rozhořčený mladý muž Miéville zapracoval do svých děl levicovou ideologii a neváhal vytvořit zápletky kolem stávek a třídních rozporů. Američan Robert Jackson Bennett (* 1984) v této linii pokračuje trilogií Zázračná města, z nichž vyšly česky první dva tituly – Město schodů a Město mečů.

Když bohové zemřou
V Městě schodů Bennett zbudoval Kontinent – kdysi dominantní geopolitickou velmoc opírající se o šestici bohů. Jenže sláva Kontinentu a jeho metropole Bulikova je už desítky let minulostí. Došlo totiž k povstání porobených Saypuřanů a božstva byla zabita. Změnila se tak nejen rovnováha politické moci, ale i sama realita: božské zásahy do podnebí i krajiny, architektonické zázraky i posvátná stvoření – to vše se smrtí jejich tvůrců zaniklo. A přestože si některé artefakty a rituály uchovávají zbytek moci, žijí obyvatelé Kontinentu v troskách světa, jenž nemá minulost – jakákoliv zmínka o božstvech či jejich připomínka je dle nových zákonů zločinem.

Kontinentálové tak zažívají podobný šok ze změny historického paradigmatu, v němž byli po staletí svými elitami utvrzováni, jakým si prošla i postsovětská Evropa (ne nadarmo mají občané Bulikova rusky znějící jména); kolaps vládnoucí ideologie je ale ještě prohloubený okupací a revanšistickým přístupem ze strany Saypuřanů. Odříznutí od minulosti a tradic, vymazání dějinných morálních autorit a vzorů, vede k deformacím ve společenském, kulturním i soukromém životě. Rozbuškou ke košatému, spíše thrillerovému než fantasy ději je pak vražda saypurského historika, který měl jako jeden z mála přístup ke všem dokumentům a artefaktům z dob božstev.

Vyšetřování je pro Bennetta pozadím pro úvahy o přepisování historie – místy autorovy romány připomínají knihu P. K. Dicka Muž z vysokého zámku, kde je hlavním tématem falzifikace dějin. Zároveň mladý americký autor zkoumá třecí plochy mezi poraženými a vítězi nebo to, jaké závazky na sebe triumfující strana vzala a ještě bude muset vzít.

Kam kráčí impérium
Trilogie tak reflektuje nejen pro Evropu příznačné problémy vypořádání se s totalitární životní zkušeností a její zhoubnou nostalgií, ale přináší do žánru i otázky postkolonialismu a odpovědnosti „bílého muže“, stejně jako reflexi světa po první světové válce, kdy se po zhroucení velkého nepřítele musí vítězná strana oprostit od starých způsobů myšlení a stereotypů. Bennettovy postavy tak nečelí v zásadě primitivní hrozbě povstání, nýbrž dilematu, zda udržet Kontinent v prachu a porážce, nebo přispět k jeho znovupovznesení a učinit z něj nikoliv věčnou hrozbu, ale i partnera. Podobné výzvy a jejich (ne)řešení poznamenala většinu krátkého dvacátého století i posledních několik desetiletí – krom komplikovaného vztahu bývalého západního a východního bloku po studené válce jmenujme namátkou v menší míře i působení Francie v Alžírsku či USA v Iráku.

Bennett se ovšem nesoustředí pouze na „vysokou“ politiku. Dokáže pracovat i se zkušeností člověka žijícího neustále ve střehu a autocenzuře. To vychází pochopitelně ze zmíněného zákonu o zákazu všeho souvisejíího s božstvy – včetně dějin. Město schodů se tímto obcházením a ignorováním stavu věcí setkává s jakýmsi východoevropským noirem ve stylu skvělého románu Chiny Miévilla Město a město (česky 2009). V něm lidé programově ignorovali skutečnost, že žijí ve městě, jež se přitom doslova prolíná s městem jiným.

Ovšem Bennett je mnohem víc fantaskní a fantasy nevyužívá pouze k extrapolaci vybraných kapitol z politologie a utváření impérií. Motiv zmizení bohů a jejich vlivu dokáže rozpracovat v působivé existenciální drama a metaforické tázání se. V pokračování, ve Městě mečů, tak zkoumá, co se stalo s posmrtným životem, který před vzestupem Saypuru božstva garantovala. Jaký vliv má na člověka nejen zhroucení politické moci, nýbrž i nabytí vědomí, že mu byla odebrána možnost nikoliv nutně ráje, ale například shledání s milovanými? A co když někde existují zbytky pekel a nebes?

Oba romány v důsledku odhalují stejnou základní pravdu: zničení či deformace minulosti mají zásadní vliv na budoucnost. Ač jsou tedy obě knihy zasazené do zcela fiktivního světa a obsahují dobrodružný děj i situační a dialogové taškařice až pratchettovské, je jejich vyznění všechno, jen ne eskapické. A díky svému pojetí coby metafory opřené o realitu jsou Bennetovy příběhy nakonec mnohem realističtější a působivější i například pro postsovětské publikum, které je jinak (často oprávněně) choulostivé na pokus vyprávět o východoevropských reáliích přecezených skrze filtr západní zkušenosti. I tím se Bennett připojil k autorům kyberpunku či new weirdu, kteří dokázali západní fantastice otevřít nové obzory nikoliv výlety do vzdáleného vesmíru, ale do míst naší planety a do společností, které tento žánr předtím přehlížel. Na knihy žánru, který odmítá dospět, to rozhodně není špatný výsledek…