Po zhlédnutí anonymního filmu z padesátých let přijde Ludovic Sénéchal o zrak. Pomoci se dovolá u své známé poručice z Lille Lucie Hennebellové, která se o podivný film s podprahovými obrazy začne okamžitě zajímat. O pár set kilometrů dál komisař Franck Sharko vyšetřuje pětinásobnou vraždu. Nalezené oběti měly uřezané ruce, vyloupnuté oči a ukradené mozky. Ukáže se, že případy spolu souvisejí a že je spojuje záhadný Syndrom E. Vyšetřování oba policisty sblíží a stopa je zavede do Egypta a Québecu, podezřelými se stanou členové cizinecké legie ve Francii i CIA.

Kniha Syndrom E, osmá v řadě z pera Francka Thillieze (nar. 1973), je součástí série pojednávající o osudech Lucie Hennebellové a Francka Sharka. První kniha, La chambre des morts (2005, Pokoj mrtvých), se v roce 2007 dočkala dokonce filmové adaptace a podle údajů na autorově osobní stránce čeká podobný osud i další tituly. Horká novinka, jejíž vydání je ohlášeno na letošní 11. květen, nese výmluvný název: Sharko.

Thilliez se jako vystudovaný inženýr informatiky vždy zajímal o vědu obecně a v roce 2003 se začal věnovat psaní detektivních románů. Mezi autory tohoto žánru, kteří ovlivnili jeho tvorbu, patří Stephen King, Jean-Christophe Grangé a Maxime Chattam.

Právě zdroj jeho inspirace je u některých čtenářů předmětem kritiky. Jednak hodnotí Thilliezovu tvorbu jako nepříliš originální, okatě kopírující jeho výše zmíněné vzory, jednak odsuzují příběhy pro jejich nepravděpodobnost a nevěrohodnost v tom smyslu, že by se něco podobného mohlo odehrávat ve Francii. Je pravda, že případy v Syndromu E jsou chvílemi až přehnaně spletité, ale nesmíme zapomínat, že se pořád jedná jen o román, tedy smyšlený příběh. Smyšlené ovšem nejsou informace, které se čtenář spolu s hrdiny při vyšetřování dozvídá. Duplessisovi sirotci, davová hysterie, pokusy CIA s drogami, podprahové obrazy, neuromarketing, duševně nemocný psychiatr… To vše jsou pravdivá fakta, která si spisovatel pečlivě nastudoval a bravurně seskládal dohromady do ohromujícího, i když velmi odpudivého případu.

Syndrom E není pro slabé povahy. Zmrzačené oběti jsou tu líčeny velmi podrobně, autor jako by se vyžíval v nechutnostech a násilí. Tajemno i temno prostupuje celým románem, čtenáři se při každém dalším nálezu tají dech, nevěřícně a netrpělivě otáčí stránky s obavou, co horšího ještě přijde. Hrozivé popisy však nejsou samoúčelné, vyprávění si s jejich pomocí drží svižný rytmus a hlavně napětí, díky němuž nebudete chtít knihu odložit, dokud ji nedočtete do konce.

Drobné nedostatky mohou představovat občas až strojené dialogy, které ne vždy zapadají do navozené atmosféry, nebo vypravěčovy komentáře a dodatky, jež dokážou působit až nemístně, jako by se chvílemi jednalo o laciný příběh z červené knihovny. Někdy zase čtenář nechápavě sleduje počínání postav vykreslených bezmála jako geniální, které pak ale (ne)dělají naprosto evidentní kroky. Poslední výtku však lze relativizovat: autor chtěl pravděpodobně vystihnout, jaký nápor na psychiku takový případ znamená, a až nezvyklá labilita vyšetřujících je tedy odrazem toho, že čelí děsivým případům a stíhají nelidské pachatele.

Ačkoli je možné v textu narazit na četná klišé detektivních románů, Syndrom E si i tak zachovává svou originalitu, ať už tím, že do jedné z hlavních rolí obsazuje schizofrenního komisaře, či v odkrývání a předkládání zajímavostí z oblasti vědy z minulosti. Někteří by mohli podotknout, že by se obešel bez té nepravděpodobné omáčky, ale právě ta všemu dodává tu pravou šťávu.