Polského reportéra Mariusze Szczygieła není třeba českému čtenáři dlouze představovat. Od roku 2007, kdy v češtině vyšla jeho sbírka literárních reportáží o české historii Gottland, se širokému publiku představil mnohokrát sám — jak osobně, tak prostřednictvím dalších svých knih. Poslední příspěvek ke Szczygiełově české bibliografii vydalo v květnu 2014 slovenské nakladatelství Premedia. Obsáhlá kniha nese všeříkající název 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła.

Szczygieł sestavil tento výbor již před delší dobou, v polském originále jej nakladatelství Czarne vydalo před pěti lety právě u příležitosti dvacetiletého výročí pádu komunistického režimu. Dominantní pozice reportéra-editora publikace se odráží i přímo v jejím názvu a v Česku jistě zafunguje jako nejlepší reklama; Mariusz Szczygieł je u nás totiž stále jediným široce známým současným představitelem polské školy reportáže, ačkoli v poslední době byly do češtiny přeloženy také texty několika jeho kolegů (Wojciecha Tochmana, Pawła Smoleńského a dalších).

Poté, co Szczygieł představil ve svých reportážích Polákům (a posléze vlastně i Čechům) Českou republiku, ujal se prostřednictvím českého vydání této antologie i úkolu opačného – představit českému čtenáři v 26 reportážích Polsko. Kniha byla nově doplněna o předmluvu, v níž Szczygieł charakterizuje žánr literární reportáže a zároveň osvětluje svůj záměr představit Polsko jako „nejzajímavější zemi na světě“. K tomu je občas potřeba podrobnější orientace v dobovém kontextu, než běžně český čtenář má; částečně ji ovšem nahrazují příležitostné poznámky pod čarou. Mnohé reportáže se kromě obsahových kvalit vyznačují i nezpochybnitelnou literární hodnotou, avšak při souvislé četbě se neubráníme pocitu, že jiné v tomto ohledu mírně zaostávají.

Řazení reportáží není chronologické, zato v něm lze vysledovat určitou tematickou návaznost. Na úvod zařadil Szczygieł fragmenty vlastního starého deníku z let 1989–1992. S mladistvým údivem (bylo mu něco přes dvacet a právě nastoupil do vznikajícího deníku Gazeta Wyborcza) zaznamenává společenské změny, prudkou inflaci, náhlou dostupnost dříve podpultového zboží („Varšavské ulice jsou plné masa a uzenin. Kde bylo všechno to maso za totáče? A kde se tu vzalo TAK NAJEDNOU?“). Tyto postřehy tvoří prolog prvního a nejrozsáhlejšího tematického bloku reportáží – reflexe společenské a ekonomické transformace, kterou Polsko po roce 1989 prošlo.

V první představené reportáži popisuje Wojciech Tochman příběh Janka, který se jednoho dne probudil na železničním náspu a nepamatoval si, kdo je a odkud přišel. Postupem času se mu podařilo začlenit se do společnosti, avšak paměť se mu nikdy nevrátila. Szczygieł v komentáři k textu píše: „S useknutou realitou a vymazanou pamětí je pro mne metaforou postkomunistického Polska.“ Osud muže s amnézií tak poskytuje rámec, v němž můžeme číst ostatní příběhy lidí, kteří se potýkali s přechodem do s nadějí očekávaných, svobodných, ale někdy velmi drsných postkomunistických časů. Většina reportérů z této antologie se ostatně narodila v 60. a 70. letech, takže transformaci prožili na vlastní kůži.

Vzhledem k tomu, že obdobnou přeměnu prodělalo i Česko, v mnoha popisovaných jevech uvidíme také svůj vlastní obraz. Ať už čteme o lidech, již chtějí snadno vydělat velké peníze (podvodnými inzeráty, pašováním kokainu, krádežemi v německém pohraničí či hraním na burze), nebo o těch, kteří se již zmohli a nyní si plní své materiální sny (budují okázalá sídla na venkově, nakupují v rajských zahradách obchodních center či zapáleně následují nejnovější trendy), poznáváme, že osudy našich severních sousedů se v uplynulých letech velmi podobaly těm českým.

Další reportáže popisují specifické fenomény 90. let, které vtrhly za někdejší železnou oponu po letech umělé izolace: mladé muže ládující se anaboliky v maloměstských posilovnách, „diamantové“ vizionáře úspěchu prodávající prášky Amway nebo diváky poblázněné obrazy bohatství a štěstí, které jim zprostředkovaly západní seriály Dynastie a Dallas. Mezi relativně úsměvnými texty o různých aspektech transformace vyčnívá mrazivá reportáž Ireny Morawské Dluh o dvou mladících vydíraných gangsterem kvůli fiktivnímu dluhu. Dlouhodobý nátlak dožene začínající podnikatele až k extrémnímu řešení, které čtenáři připomene nejtemnější stránky 90. let.

V druhé polovině knihy naopak převládají témata, která lze označit za specificky polská. Mnoho z nich souvisí s náboženstvím: zřejmě nejpodstatnější rozdíl mezi českou a polskou společností spočívá právě v tom, že na tu polskou má dodnes velký vliv konzervativní katolická církev. Odvrácenou stránku jejího návratu na veřejné výsluní po letech komunistického útisku představuje dvojice reportáží Lidie Ostałowské o problematice interrupcí. Ty jsou v Polsku až na výjimky zakázané, takže ženy, které přesto chtějí těhotenství přerušit, jsou lapeny do sítě ilegálních zákroků, strachu z prozrazení, výčitek a depresí, k nimž výrazně přispívají právě tvrdé odsudky ze strany veřejnosti. Podobně negativní dopad má konzervativní společenská atmosféra (přesvědčivě vykreslená v reportáži o Janu B., pravidelném účastníku demonstrací „na obranu křesťanských hodnot“) i na život homosexuální menšiny, na nějž se ve fragmentech zaměřují dvě reportáže. První z nich, o dvojici žen, které si společně pořídily dítě a snaží se vybudovat harmonickou rodinu, působí nadějně a optimisticky. Mistrně napsaná zpověď HIV pozitivního kněze ve formě nikdy neproneseného kázání je naopak zneklidňující a pesimistická a tvoří jeden z emocionálních vrcholů antologie. Vyhrocenou institucionální podobu katolicismu potom ukazuje pozoruhodná reportáž studenta žurnalistiky Wojciecha Bojanowského, který několik týdnů navštěvoval inkognito jako student Vysokou školu sociální a mediální komunikace, jež je součástí mediálního impéria ultrakonzervativního (a politicky angažovaného) kněze Rydzyka.

Plastický obraz Polska doplňují témata dalších reportáží: fenomén „největší estetické atrakce“ disco polo; příběhy Poláků, kteří po vstupu země do EU odešli do Velké Británie za prací; hledání osobní odvahy přiznat se k dobrým skutkům (jako držitelé ocenění Spravedlivý mezi národy, kteří v obavě z předsudků nechtějí, aby o tom jejich sousedé věděli) i k těm špatným (jako konfidenti, kteří donášeli tajné policii na své kolegy ze Solidarity). Vyrovnávání se s komunismem jsou ostatně věnovány hned tři reportáže a je zajímavé porovnat, jak si tváří v tvář této výzvě Poláci počínali, s českou zkušeností.

Antologie se záměrně vyhýbá textům „o velké politice a aférách“, soustředí se na menší výseky skutečnosti, příběhy jednotlivců nebo malých společenství, na konkrétní jevy. Reportáže však mají zároveň ambici prostřednictvím těchto detailů promluvit také o celku, aby i každá zvlášť mohla být „reportáží o celém Polsku“. Dohromady pak skládají pestrý a mnohovrstevnatý obraz, který dokládá, jak velkou roli reportáž sehrává v dnešní polské společnosti. Umožňuje zdokumentovat a pochopit společenské proměny porevolučních 20 let, otevírá veřejnou diskusi nad kontroverzními tématy, pomáhá uchovávat paměť v rychle se měnící realitě. Jak ukazuje tento výbor, dobrá literární reportáž je nadčasová a hovoří ke čtenáři i mimo kontext místa a času svého vzniku – protože nehledá jen tvrdá fakta, ale snaží se porozumět, „proniknout pod povrch události“. Reportéři do textů otiskují i své vlastní emoce a reflexe, čímž čtenáře nutí, aby daný kousek reality poznal z více perspektiv a přemýšlel o něm.