Do souboru českých překladů polských literárních reportáží přibyl před Vánoci další titul – oceňovaná kniha reportérky Lidie Ostałowské Akvarely pro Mengeleho, kterou českému publiku v Praze a Brně představil Polský institut již v listopadu 2012. Oproti poněkud mnohoznačnému polskému titulu knihy (Farby wodne, tedy Vodové barvy) nese kniha v českém vydání mnohem konkrétnější název, nad nímž se nelze ubránit povzdechu – ano, už je to tak, že jména nacistických zločinců představují spolehlivý recept na zvýšení prodejnosti.

Osou knihy je životní příběh Diny Gottliebové, brněnské studentky výtvarné akademie, která se kvůli svému židovskému původu v roce 1942 ocitla v terezínském ghettu a o rok později v táboře Auschwitz-Birkenau. Nejdříve zde měla za úkol malovat čísla na baráky a propagandistické cedule, později si u ní začali esesmani objednávat portréty svých blízkých podle fotografií. Na stěnu dětského baráku jednou namalovala Sněhurku a sedm trpaslíků – tento Disneyho film, který měl v Americe premiéru v roce 1938, před válkou viděla v kině sedmkrát.

Dinina talentu se rozhodl využít vrchní lékař osvětimského tábora Josef Mengele. Shromažďoval dokumentaci pro své rasové výzkumy a černobílou fotografii považoval za nedokonalé médium. Akvarelové portréty romských vězňů měly zachytit jemné nuance barvy očí, vlasů a další detaily, které Mengele pokládal za zásadní. Zřejmě díky této práci Dina nejen přežila válku přímo v srdci tábora, ale před smrtí v plynové komoře uchránila i svou matku.

Brzy po osvobození odjela do Paříže dokončit umělecká studia a poznala zde kreslíře Arta Babitta, který se podílel mimo jiné i na Sněhurce. Provdala se za něj, přestěhovala se s ním do Ameriky a sama začala pracovat jako kreslířka animovaných filmů. Sedm jejích akvarelů, které přežily zánik tábora, mezitím leželo v domku jedné rodiny v Osvětimi, kam se dostaly po válce spolu s osiřelou holčičkou.

Počátkem 60. let obrazy odkoupilo osvětimské muzeum, jemuž se po určitých obtížích podařilo identifikovat a kontaktovat autorku. Dina navštívila Polsko, potvrdila autenticitu obrazů a odvezla si s sebou jejich fotografie. Po návratu do Spojených států se na mnoho let odmlčela, avšak v 90. letech požádala, aby jí muzeum obrazy, které pokládala za svůj majetek, vrátilo. Když instituce obrazy vydat odmítla, rozhořel se spor, do nějž se postupně zapojili i političtí představitelé USA i Polska, média a veřejnost. Spor zcela neutichl ani po smrti Diny Gottliebové v roce 2009.

Životní příběh umělkyně, který by sám o sobě vydal na obsáhlou knihu (nebo filmový scénář), však tvoří pouze osu knihy, jakousi oporu, kolem níž se obtáčejí další příběhy, motivy a témata. Dohromady se skládají v panoramatický obraz, mozaiku událostí pokrývající velkou část 20. století. Lidia Ostałowska na sebe jednotlivé fragmenty mistrně napojuje, neuchyluje se k uměle působícím oslím můstkům, ale využívá skutečné shody náhod a paradoxy osudu, z nichž místy až zamrazí. V krátkých, úsporných větách a s minimem emocí rekonstruuje scény ze života v koncentračním táboře. Velkého účinku dosahuje prostřednictvím kontrastu, ať už se jedná o zmíněný motiv Sněhurky v Birkenau, nebo o vedle sebe položené životní příběhy vrstevníků narozených v podobném prostředí, které však odlišný „rasový původ“ nasměroval na zcela různé cesty.

Pozoruhodné je, že autorka se svou hlavní hrdinkou nikdy nemluvila, dokonce se s ní ani nikdy nesetkala. Jak uvedla v rozhovoru pro polské Radio Trójka, tematikou Romů se zabývala již v 90. letech, kdy stránky a vysílací čas médií plnil spor mezi Dinou a osvětimským muzeem. „Velmi jsem stála o setkání a rozhovor s ní, ale vůbec na moji prosbu nezareagovala. K tématu jsem se pak vrátila teprve po její smrti.“ Veškeré uvedené vzpomínky a vyprávění tak Ostałowska čerpá ze starších rozhovorů, které Dina poskytla.

Největší záhadu knihy představuje otázka, proč se Dina po tolika letech rozhodla, že musí originály svých obrazů získat stůj co stůj. Ostałowska kolem tajemství krouží, ale jednoznačnou odpověď nedává. Je to snad vyhrocený důkaz, že umělecké dílo zůstává uměním bez ohledu na kontext a důvod svého vzniku? Byly obrazy pro Dinu osobní památkou na to, jak se jí díky vodovkám podařilo přežít holocaust? Nebo byly fyzickým dokladem viny, kterou (jako mnoho přeživších) mohla cítit za to, že (za cenu vynucené spolupráce s nacisty) přežila? Osvětimské muzeum je bez ohledu na individuální hodnotu obrazů pro jejich autorku přesvědčeno, že hmotné památky by měly v Auschwitzu zůstat coby svědectví o prožitém utrpení vězňů, a podobnou představu vyjádřili i představitelé romských sdružení.

Skutečně klíčovým tématem textu je ovšem romský holocaust, zpola zapomenutá tragédie, nacházející se trvale ve stínu židovského holocaustu i jiných národních katastrof 2. světové války. Během 25 let, které uplynuly od sametové revoluce, se v České republice toto téma do obecného povědomí propracovává jen pomalu a z velké části díky tomu, že některá média neúnavně vracejí na stůl otázku památníku v Letech u Písku. Nejinak je tomu i v Polsku, kde kniha Ostałowské (jak uvádí Mariusz Szczygieł na záložce) představuje první text, který se tomuto tématu věnuje. Vyprávění o tom, jak to chodilo v Zigeunerlageru, přináší novou perspektivu známého tématu. Pod zdánlivou „normálností“ – rodiny zde žily pohromadě, ženy směly nosit vlastní barevné oblečení a muži hráli na hudební nástroje – se skrývalo utrpení o to smutnější, že zcela přehlížené, neznámé zbytku tábora, s nímž měli Romové jen minimální kontakt.

Ostałowska se věnuje i tomu, jak se holocaust otiskl do romské kultury s jejím souborem pravidel chování, s nimiž byl život v táboře v nesmiřitelném rozporu. Jednou z romských tradic je neuchovávání památek po zemřelých. Po holocaustu se však názor na tuto tradici proměnil, a to je důvod, proč představitelé romské komunity odmítli předat obrazy Dině Gottliebové: akvarely pro ně představují jednu z mála hmatatelných památek na to, že v Auschwitzu zemřelo půl milionu Romů, a mají symbolickou hodnotu pro celé společenství. Vyvražďování Romů je ve společné paměti potlačeno, jejich předválečná existence nenávratně zanikla, skutečnost, že k romskému holocaustu vůbec došlo, byla dlouho po válce zpochybňována – zatímco názory mnoha „vědeckých“ prací a společenských autorit, které autorka v jedné z kapitol cituje, neprošly žádnou korekcí a i po roce 1945 pokračovaly v rasistické a diskriminační rétorice, jakou by si např. vůči Židům už nikdo nedovolil.

Pojivem textu je motiv paměti – té individuální, často neúplné, ale vždy autentické, i té konstruované společné či společenské. Stále citlivou otázkou je proces utváření „paměti o holocaustu“ prostřednictvím institucí, jako je osvětimské muzeum. Jak ukazuje Ostałowska, v minulosti z ní Romové byli v podstatě zcela vyloučeni, dnes se dočkali částečné nápravy v podobě expozice; množství dostupných a sdílených informací se však stále ještě ani neblíží tomu, kolik jich lze získat o ostatních obětech, jejichž potomci a pamětníci mluví silnějším hlasem než marginalizovaní Romové. Kniha Lidie Ostałowské je cenným příspěvkem ke smazávání tohoto rozdílu.