Konečná
Román o světě, v němž nechceme žít: francouzský spisovatel Philippe Claudel tentokrát čtenářům nabízí značně odpornou vizi toho, kam směřuje společnost podřizující se nutnosti produkovat stále větší zisk. Z pracně vydobytého místa v korporátu po této četbě možná i odejdete...
Stinné stránky globalizace, stresující atmosféra korporátních strategií, vnitropodnikové restrukturalizace, transformace a fúze v honbě za ziskem probíhají tak rychle, že než jsou zavedeny, už je nahradí nová koncepce, stejně uspěchaně se mění i pracovní zařazení zaměstnanců, kteří ve firmě často zastanou i několik pozic najednou. Vyrábí se příliš mnoho, předměty i odpad se kupí a nikdo nestačí nepotřebné věci odklízet. Odcizení v komunikaci, znečištěné prostředí. Vše je absurdní a stále absurdnější. Takový svět ukazuje čtvrtý český překlad z díla francouzského spisovatele Philippa Claudela, kniha Vyšetřování.
Vyšetřovatel přijíždí pátrat do velké firmy po důvodech a pozadí zvýšeného počtu sebevražd. Je jasné, že to nebude příjemná práce a že se asi setká s obtížemi. Přesně tak: do cesty se mu staví jedna překážka za druhou. Co víc, problémy, kterým je vystaven, jsou stejně neuvěřitelné jako směšné a zároveň pobuřující a smutné. To, co zpočátku vypadalo jako ošklivě zapeklitá souhra nepříjemných náhod, brzy vyústí v nakupení zcela absurdních peripetií. Jakýkoli pokus o řešení vyvolá řadu dalších potíží, zdá se, že stále se šmodrchající situace vlastně ani nemá správná a špatná řešení, vše jednoznačně spěje ke zmaru. Z člověka, který sem přijel „jen“ splnit svůj úkol, se stává troska, ztrácí pojem o tom, co je reálné a správné, nejednou začíná váhat, zda sní, či bdí, neví, zda se už pomátl, nebo ho to teprve čeká, jde mu doslova o život.
Jakmile vystoupí z vlaku, sněží či prší, všude je zavřeno nebo ho odmítnou obsloužit, nejezdí tu taxíky. Vyšetřovatel strádá zimou a hladem, po dlouhém bloudění městem konečně najde hotel, kde se dozvoní na recepční, otevře mu Obryně a nutí ho učit se nazpaměť dlouhé stati poučení a nařízení pro hosty, musí jí odevzdat doklady, které už nikdy nedostane zpět, ubytují ho v maličkém pokoji bez koupelny, u snídaně na rozdíl od ostatních hodujících hostů dostane jediný suchar, kávu mu číšník „omylem“ vyleje do klína... Ústrky, nehody, nepochopení, nezdary následují jak na běžícím pásu. Jen co se Vyšetřoval pokusí vzepřít, tedy položit přímou, i když vědomě nemístnou otázku, anebo se třeba rozzuří, spouští se lavina nových, očividně neřešitelných průšvihů. Každý, s kým se potká – a postavy nemají jména, jsou pojmenovány podle pracovního zařazení: Průvodce, Číšník, Policista, Noční hlídač, Vrátný, Psycholog, Vedoucí Oddělení, Zástupce Vedoucího Exportního Oddělení, Ředitel či obávaný Zakladatel –, má vícero tváří, chová se nepředvídatelně, chvíli je vstřícný, chvíli hrdinovi vyloženě škodí. Kromě Vyšetřovatele zde nikdo neprojevuje emoce, každý vypadá vyrovnaně a nad věcí, všichni se ovšem snaží chovat, jak se to od nich vyžaduje, a bojí se kohosi „tam nahoře“.
Philippe Claudel se ve Francii řadí mezi známé, zavedené autory a patří k těm málo současným francouzským spisovatelům, které si oblíbili také čeští čtenáři, neboť nakladatelství Paseka postupně uvedlo na trh tři i u nás úspěšné romány. Postupně vyšly: Šedé duše (2010), Vnučka pana Linha (2012) a Brodeckova zpráva (2014). Román Vyšetřování (fr. L’Enquête, 2010) vydalo francouzské nakladatelství Stock ve stotisícovém nákladu, ačkoli zcela jasně nejde o komerční titul. Naopak, jako by se autor, který si svým místem na literární scéně už mohl být zcela jistý, tentokrát až provokativně rozhodl jít proti všem marketingovým radám a hodit rukavici i literární kritice. Román zpracovává palčivé společenské téma, může být rovnou vnímán jako poměrně výbušné politikum. Claudel poměrně otevřeně naráží na reálnou událost z let 2008 a 2009 (francouzské první vydání tedy bylo nadmíru aktuální), kdy v jisté francouzské nadnárodní firmě došlo během dvou let k více než třiceti sebevraždám a vyšetřování se následně táhlo několik let. Není samozřejmě jediný, kdo pocítil potřebu se k tematice odcizených a anonymních, stresujících „velkopracovišť“ ve své tvorbě nějak vyjádřit, stačí zmínit například autory jako Eric Reinhardt (Cendrillon) či i u nás známou Delphine de Vigan (Les Heures souterraines, česky vyšlo pod názvem Ani později, ani jinde). Philippe Claudel ale námět šponuje do mnohem závratnějších otáček, román nejen popisuje absurditu světa, ale i jako literární dílo je v podstatě absurdita sama.
Vedle námětu je u Claudelova románu zajímavé – a provokativní – i jeho zpracování. Útlá knížka nabízí stylově zcela přístupný, čtivý text, ale čtenáře zaskočí tím, o čem a jak vypovídá. Román má být moderní bajka, jež však postrádá moralitu. Spojit si ho můžeme s plejádou autorů, jejichž tvorba absurditu světa kolem nás odráží a často i umocňuje až k apokalyptickým vizím, jako byli E. T. A. Hoffman, Franz Kafka, George Orwell, Aldous Huxley. Procházíme-li s Claudelovým Vyšetřovatelem situacemi, kdy nezdary, ústrky, nedopatření a stále vážnější nešťastné epizody už dávnou nejsou k smíchu (ačkoli Claudel tvrdil, že jde o humorné dílo, a v rozhovorech popisoval, jak se při psaní bavil), vybavuje se nám často také ubohá postavička, kterou stvořil Henri Michaux (Un certain Plume, česky jako Pápěrka nebo Jistý Plume)... Pokud bychom chtěli vizuální paralelu, ocitneme se někde mezi Chaplinem a Mr. Beanem.
Předchozí Claudelovy česky vydané romány byly poutavé mimo jiné tím, jak byl příběh podán napínavě, záhadně, bez potřeby vše dopodrobna vylíčit. Knihy tak burcovaly naši představivost, nutily nás historii si konkrétně zasadit a peripetie domyslet podle vlastní historické a osobní zkušenosti. Vyšetřování naopak čtenáři nenechává prakticky nic: absurdnější situace už si těžko vymyslíme, tragičtější osudy sledovat nepotřebujeme, s postavami se těžko dokážeme ztotožnit a brzy už s nimi ani nesoucítíme, v příběhu není možné hledat vyústění, protože tenhle román je, jak se říká, konečná. Sledujeme děj, načítáme slova, a ačkoli text co do tragické absurdity stále graduje, v podstatě se stává prázdnějším, nezajímavějším. Všechny ty peripetie už jsou natolik přehnané, že ztrácejí schopnost nás zaujmout. Nezachrání to ani závěrečná kapitola, nabízející Vyšetřovatelův rozhovor se Stínem. Dlužno říci, že pravděpodobně i tohle byl autorův záměr: ukázat svět, o který nikdo nestojí. Za čtenáře si ale neodpustím dodat, že je těžké najít motivaci v takovém světě s autorem pobýt až do konce (knihy).
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.