Ohrané téma, banální zápletka, zdlouhavý začátek, složité osudy a příliš mnoho postav na tak komorní příběh... – a přesto je to zajímavé, přesto nedočkavě obracíme stránky dál a pokračujeme ve čtení. Po dvou stovkách zkonzumovaných stran v nás ta kniha zůstává. Odkládáme ji s pocitem, že čtení stálo za to: ačkoli bylo chvílemi nelehké, ačkoli nepřineslo vysvobození v podobě jednoznačného konce. A přestože si dříve či později uvědomíme ten velký podvod: tenhle román totiž nebyl ani o válce, ani o té zavražděné holce, ani o platonicky zamilovaném prokurátorovi. Byl o všem jiném. O to všem, co je za tím.

Francouzský spisovatel Philippe Claudel v roce 2003 románem Šedé duše oslnil čtenáře, kritiku i porotu Prix Renaudot. Dva roky poté se v kinech objevila filmová adaptace. V těchto dnech román na náš knižní trh přináší nakladatelství Paseka v českém překladu Zory Obstové.

Po dvaceti letech od vraždy malé holčičky, která se stala v roce 1917 v nevýznamném městečku na severovýchodě Francie, se policista, který měl tehdy vyšetřování na starosti, snaží případ a jeho okolnosti připomenout a popsat. Takový závazek ale není jednoduchý, však také do románu vstupujeme přiznáním vypravěče: „Vlastně ani nevím, kde začít. Je to hrozně těžké. Je tu celý ten uplynulý čas, který slova nikdy nezachytí, a taky tváře, úsměvy, rány. Ale stejně se musím pokusit to říct. Říct to, co už mi dvacet let leží na srdci. Výčitky a velké otázky. Musím tu záhadu rozříznout nožem jako břicho a vnořit do ní obě ruce, i když to nic na ničem nezmění.“ (s. 11).

Vypravěčova situace je o to složitější, že příběh se odehrává na pozadí války. První světové, té, které Francouzi říkají Velká (Grande Guerre). Dané městečko boji sice přímo zasaženo není, nicméně leží nedaleko fronty. A neustávající, nečekaně dlouhá a tvrdá válečná řež do jeho života zasahuje bez přestání. Jednak je fronta slyšet, jednak právě sem proudí zástupy zraněných, vozí tudy padlé, právě i tímto prostorem musí projít i každý rekrut, a také dezertér. Místní lidé byli ze značné části mobilizace ušetřeni, protože zajišťují provoz nemocnice a zásobování, a zřejmě i zbrojení: „S klidným svědomím lze dokonce říci, že z ní žilo: všichni muži se podíleli na chodu Továrny. Byli potřeba. Shora přišel rozkaz. Tentokrát dobrý, a to je tak vzácné: z nařízení kdovíjakého velkého zvířete byli všichni dělníci povoláni do civilní služby, a osm set chlapíků tak uniklo červeným vojenským kalhotám a šedomodrému plášti. Osm set mužů, kteří se v očích některých lidí muži nikdy nestali a kteří ráno co ráno vylézali z teplé postele, z rozespalého náručí, a ne z bahnitého zákopu, a chodili tlačit kolejové vozíky místo kár s mrtvolami. Tomu se říká terno!“

Šedá válka
Claudelova kniha se rozbíhá pomalu, jakoby nejistě až zmateně. Po úvodních scénách spojených s nálezem uškrcené holčičky a zahájení vyšetřování se vyprávění nenápadně stáčí do několika odboček. Vražda se záhy ztratí z centra pozornosti. Jako bychom rozečetli jinou knihu, anebo možná i několik takových... Všechny ty načrtnuté osudy se ale posléze začnou spojovat, a někde před polovinou knihy se s vypravěčem – jemuž už situace samotnému začíná být trochu nepříjemná, za další a další digrese a doplnění se začne omlouvat, avšak nehodlá se jich vzdát – okruhem vracíme k začátku. Přerušená linie počátečního příběhu však už konzistentně navázána nebude: autor zůstává věrný prohlášení ze začátku knihy o pomíjivosti žití: „celý ten uplynulý čas, který slova nikdy nezachytí, a taky tváře, úsměvy, rány“... Philippe Claudel, a ani jeho vypravěč, totiž nehodlají rekonstruovat představené události či osudy celistvě, v románu postupně přestávají být až tak důležité. To ale pochopíme spíš až úplně na konci knihy.

Šedá je hlavním motivem románu. Claudel ostatně svou šedou prozrazuje už názvem. Ale nejen jeho kulisy jsou šedé a šedomodré: nebe, bláto, dým, stěny v prokurátorově pokoji potažené šedou látkou, dny samy o sobě jsou šedivé... Kdo vlastně ale jsou ty šedé duše? Šedí, tedy průměrní a neprůbojní lidé? Všichni, kdo žijí v šedé, smutné době války? Případně ti, kdo mají na hřbetě více křížků a stříbřitý knír či vlasy, a kterým tyto atributy moudrého stáří dávají právo soudit druhé, rozhodovat o nich? Nebo ti, kdo v sobě nosí hoře, pochmurné myšlenky? Či všichni ti ze světa války: vojáci v červených kalhotách a šedomodrých pláštích?

To všechno určitě šedá připomíná. Philippe Claudel nicméně vkládá jasné poselství svého románu do úst podivínky Joséphine v jednom upřímném rozhovoru s vypravěčem: „Darebáci nebo svatí, já nikdy neviděla ani jedny, ani druhý. Nic není úplně černý ani úplně bílý, převládá šeď. A to platí i pro lidi a jejich duše… Ty jsi šedá, mile šedá duše, tak jako my všichni…" (s. 94). Vypravěč se k jejím slovům vrací ještě v závěru, když se snaží shrnout své snažení s referováním o celém tom souhrnu událostí, které mu dvacet let ležely na srdci: „Život je zvláštní. Copak víme, proč přicházíme na svět a proč tu zůstáváme? Určitě jsem se tolik obíral Případem jen proto, abych si nemusel položit tu skutečnou otázku, tu, jíž se ze všech sil pokoušíme zabránit, aby se nám objevila na rtech, aby nám vstoupila do mozků a do duší, které, pravda, nejsou ani bílé, ani černé, ale šedé, mile šedé, jak mi tenkrát řekla Joséphine.“ (s. 187)

Claudelovy Šedé duše, to je román s velice promyšlenou kostrou, která odvádí čtenářovu pozornost do mnoha temných uliček, a nakonec ho opustí na prázdném, nepopsaném místě: bez odpovědí, bez návodu, jen s mnoha otázkami o tom, co četl, o světě, o sobě... Román dobře napsaný, jehož text se nepředvádí patetickou rétorikou, ač by to téma i dovolilo. Claudel píše klasickým románovým jazykem, ale střídmým, pokorným. Překlad Zory Obstové se zdá být jeho věrnou kopií.

Román je jistě také o tom, jakou roli hraje solidarita bohatých a mocných před obyčejnými a věčně poníženými. O surovosti, která se skrývá v leckterém z nás. O násilí, jež pro své projevy nepotřebuje dekoraci války: o to absurdněji působí scéna hostiny dvou přiopilých potentátů, když z plezíru mučí ubohého vězně. Tím spíš se vnucuje připomenutí, že jsou mezi námi i takoví, kdo by následkem vlastní bolesti, prožitých ústrků, problémů a krutostí, snad měli jakési právo se světu mstít... Vyvstává i nevděčné pomyšlení na nespravedlivost osudu a naši bezmocnost před tím, že si smrt bere ty nejnevinnější a nejkrásnější bytosti.

Claudel svého čtenáře nutí zamýšlet se nad rozsahem či vůbec podstatou nenávisti, nad potřebou či pomocnou silou smíření: s osudem, s druhými, s dobou, se sebou samým. A v neposlední řadě nutí k úvaze nad škatulkou viny a viníka. Je, anebo není v určitém případě nějaký viník; lze, anebo nelze ho určit? Je vina vždycky zločin, nebo jen u někoho? Je potřeba viníka znát? Pomůže nám to?

Zasazení příběhu do roku sedmnáct je i není důležité – má totiž přesah do věčnosti, jeho hlavní souvislosti jsou naprosto nadčasové. Francouzské kritiky po právu zdůrazňovaly románový souboj dobra a zla. Přičemž souboj asi není správné slovo: dobro a zlo jsou jen dvě strany mince, jin a jang každého z nás. Tu neustálou, vleklou, šedou válku vedeme každý v sobě pořád. A Philippe Claudel ji vtěsnal mezi řádky poutavého příběhu s detektivním motivem – protože jak jinak ji v dnešní době naservírovat?