Jaké jsou základní strategie našeho zacházení s krajinou? Jaký je poměr mezi divočinou a pěstěním? Co zbylo z antických sedmi divů světa? I na tyto otázky odpovídá původní profesí architekt a dnes londýnský spisovatel Paul Shepheard (nar. 1947) v knize Pěstěná divočina neboli Co je krajina? (1997). Ve sledu vyprávění, připomínajícím jeho předchozí česky vydané dílo Co je architektura?: Esej o krajinách, budovách a strojích (1994, č. Archa, 2011), autor putuje šesti krajinami, v sestupném pořadí od globálních k lokálním, od zbytků antických památek po bývalá bojiště první světové války. Hutně shrnuje, jaké lidi na místech nachází a co při setkání s konkrétním člověkem a lokalitou prožívá a promýšlí. Někdy je ze svých objevů tak nadšen, že chce oslovit první osobu v dohledu, třebaže tu to vůbec nezajímá (to je případ zjištění, že katedrála svatého Pavla v Londýně je stejně vysoká jako kopce po obou stranách města). Všímá si, že přírodní prostředí má sílu formovat obyvatele. Pod obrovským nebem Západního Fríska či Východní Anglie podle něj vyrůstali lidé s pocitem, že nemají kam utéci, a tak se mohli zrodit puritáni. Člověk, který zpívá horám a slyší ozvěnu, je zase chytrý a citově založený jako Velšan. Existence skotských klanů je v knize opatrně dávána do souvislosti se Skotskou vysočinou.

Směšná strategie

Současně krajinu vědomě ovlivňujeme a budujeme. Kupříkladu normanská Anglie byla vytvořena „strategií okupace“ jako síť pevností. Pravoúhlá města Ameriky devatenáctého století odrážejí „strategii rozumu“. Naší současnou strategií je ekonomické využití země; složitě utkanou přikrývkou komerce je ovšem zakryta řada jiných možností – a mnoho jiných způsobů, jak zacházet se zemským povrchem. Poslední strategie je nejen škodlivá, ale v jistém smyslu i směšná. Podle autora totiž sice děláme, co můžeme, abychom byli v bezpečí, a „přece se planeta otáčí, větry burácejí, ledovce praskají, pevninské desky se otřásají a boří města, napadají nás viry a pohrávají si s námi oceány“, pleskající o okraje naší pevniny. Jsme uprostřed divočiny, i když se tiskneme ke svým milým v posteli – ani v takových chvílích prý nejsme v onom zátiší jediní živočichové. Možná má přitom autor na mysli drobné neviditelné živočichy typu roztočů, kteří jsou stále s námi, zvláště pak na měkkém lůžku – v běžné matraci se vyskytují až miliony jedinců. Na hlubší rovině pak ukazuje, že divočina je součástí nás samých, máme ji uloženou hluboko v sobě. A i kdyby se nám nakrásně (a čistě teoreticky) podařilo vybetonovat i poslední kus přírody, na níž ovšem zůstáváme fyzicky zcela závislí, divočiny v sobě se nezbavíme. Je totiž něčím, čeho jsme součástí: „Žijeme v těle z materiálu divočiny.“

Krajiny nula až čtyři

Divočina zanechává stopy nejen na oceánských dnech a v pouštích, podle autora stéká též po schodišti minaretu do sálu velké mešity v Damašku a prosakuje filtry klimatizace v Rockefellerově centru. Paul Shepheard však zároveň pochybuje o existenci divočiny v čiré, nekontaminované podobě: vysoko na vrcholcích Everestu se ve sněhu povalují obaly od čokoládových tyčinek, plastové láhve plují Golfským proudem, rádiové vlny protékají atmosférou… Styl vyprávění místy dosahuje patetických výšin, tato poloha ale nikdy netrvá dlouho, záhy je utnuta například vulgarismem. Když se vypravěč zamýšlí, až rozněžňuje nad belgickými vojenskými památníky a hřbitovy první světové války, s úžasem konstatuje, že se tam podařilo vytvořit cosi, co pokládal za nemožné – sekulární posvátnou krajinu. Na námitky všech, kteří by mu chtěli oponovat, že záplava náhrobků působí ponuře, má rychlou odpověď, která ovšem nemusí každého přesvědčit: „Vy blbci! Je to krása!“

Autorův zájem přitahují jevy obecně známé a proslavené (jako sedmero divů světa), prochází světovými centry s turisty vyhledávanými památkami. Ale v nich se často zaměří na cosi nepatrného, přehlíženého či vytlačovaného, ať je to londýnský žebrák „páchnoucí močí jako zvíře“ či amsterodamská prostitutka, která na autora upírá prázdný pohled jako kráva. Což Shepheard zřejmě nemyslí urážlivě: připomenutý živočišný druh je totiž mnohem starší, starobylejší, původnější, takže v jistém smyslu i divočejší než ten náš. Ostatně odkazem na činnost, která byla oné ženě profesí, končí i kapitola o divech světa. Jedna z autorových postav rezolutně prohlašuje, že jedním z nich je právě sex. Ten autor v jisté podobě nachází i v krajině, která „není nevinná, je moudrá jako hory“, i v našem „pěstění“, jež definuje jako přeskupování materiálu divočiny. Krása a úspěch tohoto úsilí spočívají ve vřelosti našeho soucítění s úsilím jiného člověka.

Kniha se snaží postihnout jakýsi ohraničený celek světa, v čase i prostoru. Čtenář s ní putuje po různých kontinentech i obdobích: od „krajiny nula“, obývané našimi prehistorickými předky z času jeskynních maleb, kdy si nebyli o nic rovnější než levharti a šimpanzi, až po plně zasíťovanou „krajinu čtyři“. Nejvíc ze všeho si londýnský spisovatel přeje, abychom se dnes dokázali inspirovat svými rozdíly a byli schopni vytvořit umění stejně výsostné, jako jsou výjevy v jeskyních Lascaux. Nejde přitom o návrh cílkovského návratu do doby kamenné, protože Shepheardovo vyprávění se nedá vměstnat do nějakého programu a není to filozofický traktát. Proto také nemá cenu polemizovat, nakolik jsou jeho teze a obrazy přiléhavé. Vstřícně naladěný čtenář se zde může inspirovat při hledání okouzleného zraku, který dosud není zautomatizovaný pravidly civilizace, pohledu, který si dokázal uchovat původní divokost, vědomí nezajištěnosti, rizika a malých zázraků.