O svéráznosti a genialitě britského humoru není třeba polemizovat, v komediální oblasti vedou ostrované před ostatními národy na plné čáře. Je ovšem otázkou, zdali by všechny ty famózní nálože smíchu, jako jsou např. Černá zmije, Červený trpaslík, Hale & Pace, Black Books či Mr. Bean, vůbec kdy vznikly, nebýt toho, že se na konci 60. let sešla skupinka šesti mladých mužů, kteří naprosto změnili dějiny humoru. Tehdy vznikl fenomén Monty Python, jenž posunul komiku na úplně jinou úroveň. Způsob, jakým se Pythoni, ať už ve svých skečích na BBC, či ve filmech, postavili ke komedii, jejich novátorský přístup, mistrná práce s absurdnem či úžasná schopnost vystihnout vady upjaté britské společnosti, kdy se často drsně a nekonvenčně dotýkali v té době ještě nadmíru tabuizovaných témat, to vše a mnoho dalšího je dodnes živou inspirací pro řadu komiků po celém světě.

Přestože hlavní komediální municí členů Monty Python je přirozeně práce na vizuální a mluvené úrovni, od nejrůznějších slovních hříček až po totálně ztřeštěné skeče, mnoho členů svůj smysl pro srandu vkládá i do psané podoby. Kupř. Eric Idle sepsal reportáž z pythonovského turné po Kanadě (v češtině Deník chamtivýho parchanta), Terry Jones se v poslední době aktivně věnuje tvorbě pro malé čtenáře. Na trochu vážnější notu tvoří Michael Palin, který svou zálibu v cestování zúročuje nejen v dokumentárních pořadech, mimochodem velmi poutavých, ale i v literární tvorbě (kupř. cestopisný román Pravda, v češtině vyšel v roce 2015).

Do literární tvorby se pustil i John Cleese (1938), Python s nepřehlédnutelným projevem, jenž je způsoben nikoliv jen jeho nadměrnou výškou, ale i věčně vážným, vtipně seriózním výrazem, jedinečnými hláškami a hrou těla: např. jeho „švihlá chůze“ („silly walks“), kterou coby úředník Ministerstva švihlé chůze kráčí londýnskými ulicemi do práce, se stala legendárním komickým číslem. Když v roce 2014 vydal Cleese svoji autobiografii s názvem So, Anyway…, byla to nejen v britské společnosti poměrně významná kulturní událost, neboť vedle toho, že je Cleese mnohými označován za hlavního představitele celé skupiny, jakéhosi ideového lídra Pythonů, byl v roce 2005 v jedné anketě zvolen druhým největším komikem všech dob (první místo mu sebral Peter Cook). Díky bohu (a také díky nakladatelství Argo) vyšla tato kniha letošního roku i v českém překladu – Cleesovo zábavné vyprávění o prvních zhruba třiceti letech svého života, přirozeně napěchované jeho nezaměnitelným humorem a sebeironií, kterou autor doplňuje i úvahami o řadě životních otázek, totiž opravdu stojí za to si přečíst.

Cleese ve svých memoárech provádí čtenáře po místech úzce spojených s prvními desetiletími svého života s očividnou chutí a bezprostředností. Ať už vypráví o svém dětství prožitém v jihozápadní Anglii (pochází z města Weston-super-Mare), o časech strávených na Přípravné škole svatého Petra, cliftonské střední škole, nebo o svých studiích na Cambridge, vždy tak činí naprosto uvolněně, bez sebemenšího náznaku křečovitosti, a to i přesto, že mnohé aspekty Cleesovy životní poutě příliš vtipné nebyly. Zejména v první polovině díla se kupř. často věnuje svému značně komplikovanému vztahu s matkou, sebestřednou, hysterickou ženou s absencí alespoň minimálního všeobecného přehledu, jejíž chování mnohdy hraničilo s vážnou psychotickou poruchou, kvůli čemuž si k ní Cleese nedokázal vytvořit citové pouto („Táta mi kdysi vyprávěl, jak během první světové války viděl na vlastní oči v příkopu raněného vojáka, který volal svou matku. ‚Proč proboha volal zrovna ji?‘ říkal jsem si“).

Nejen citová oploštělost z matčiny strany (kterou ovšem vyvažoval vynikajícím a srdečným vztahem se svým otcem) měla pak podle Cleese za následek jeho problémy se ženami, s čímž se dlouhou dobu potýkal. Kromě toho se tento – použijeme-li Cleesovu definici sebe samého coby dítěte – „nanicovatý ufňukaný cimprlín“ se sebevědomím na bodu mrazu dlouho neuměl zařadit do společnosti svých vrstevníků, pro něž byl častým objektem výsměchu i šikany („Nejsem holt chlapák od přírody a bez řečí jsem přijal svou vrozenou změkčilost“). Nic z toho ovšem Cleese nedokáže vyvést z míry, jakýkoliv problém a komplex ihned přetaví v humornou historku, a jeho způsob hodnocení života a přístupu ke světu tak plně odpovídá poselství snad nejznámějšího pythonovského hudebního hitu Always Look On The Bright Side Of Life z filmu Život Briana – s vědomím toho, že vlastně „life’s a piece of shit“, dávají Cleesovy memoáry krásný návod k tomu, jak prožít plnohodnotný život bez zbytečných starostí a stresu.

Nejemblematičtějším rysem Cleesových vzpomínek, který čtenář bez potíží objeví, otevře-li knihu na kterékoliv stránce, je právě onen všudypřítomný, příjemně nakažlivý humor. Už jako školák totiž autor přišel na to, jak si ve společnosti neustálého soupeření o to, kdo bude úspěšnější, získat alespoň nějakou autoritu – došlo mu, že dokáže lidi rozesmát. Umění udělat si legraci z kohokoliv a z čehokoliv jej od té doby provázelo na každém kroku, ať už si bral na mušku trapný kariérismus mnoha svých cambridgeských spolužáků, nebo jednu z nejviditelnějších skvrn britské povahy, posuzování lidí na základě jejich příslušnosti do té či oné společenské třídy. Vrozený smysl pro komično začal zužitkovávat už ve vysokoškolských představeních v rámci hereckého klubu Footlight a z šílených vod humoru již nevystoupil nikdy – když měl po absolvování práv nastoupit do praxe, jeho scénky se už těšily takové popularitě, že dostal nabídku nastoupit na oddělení lehké zábavy v rozhlasové stanici BBC. Od té doby jeho geniální gagy baví celý svět, ať už díky pythonovským skečům, televiznímu sitcomu Hotýlek nebo třeba obyčejným televizním interview (v roce 2004 byl kupř. i hostem pořadu Na plovárně). Vedle legrace prýštící z Cleesových četných historek a postřehů se nejvyšší Python snaží o humoru přemýšlet i na teoretické úrovni – např. radí začínajícím komikům, čeho se vyvarovat a čeho se naopak nebát, klade si otázku, proč je určitá věc vůbec vtipná, jak charakterově jiní můžou být lidé se smyslem pro humor a bez něj apod.

Většina autorů autobiografií má tendenci vynášet svou osobu do nebe, vysvětlovat (či spíše úplně eliminovat) svá pochybení, zato úspěchy jaksepatří zdůraznit. U Johna Cleese čtenář nepatřičnou sebechválu nenajde, a když už, pak ji je třeba brát s velkou rezervou. No, nic… je velmi netradičně pojatá memoárová literatura i právě z toho důvodu, že se autor nesnaží vše líčit v těch nejlepších barvách, ale podává věci zcela upřímně, otevřeně a nesvázán jakýmikoliv konvencemi. Ve svých řízných, o to více však trefných poznámkách nenechává nit suchou ani na členech své rodiny, na kolezích ani na společnosti a servítky si už vůbec nebere v hodnocení své osoby. Nejen proto jsou tyto memoáry ojedinělým čtenářským zážitkem a požitkem doslova a do písmene nabitým dobrou náladou a pozitivní energií.

Cleese se v psaní prózy očividně našel. Lze tak jen doufat, že nezůstane jen u této publikace a že svým fanouškům nabídne další literární pokračování příběhu svého života. Každý, kdo má Johna Cleese a jeho náhled na svět rád, musí po těchto svěžích pamětech nenapravitelného srandisty určitě sáhnout. Bude jej mít ještě raději.