Všude, kde se poprvé objevil, vítali ho diváci se zmatkem, a dokonce s hrůzou. Redaktor listu Cincinnati Enquirer v roce 1846 popsal, že davy „při tom zvláštním a neobvyklém představení oněměly“ a sledovaly je „s očima rozšířenýma“. Podle dalších novin v LaSalle ve státě Illinois přihlížející „stáli jako přikovaní údivem k zemi“. Mnozí vypadali, jako by se ocitli mezi dvěma poryvy horečky a zimnice, všiml si reportér. Noviny Bengal Hurkaru zaznamenaly, že první zkouška ohromila skoro všechny přihlížející, takže mnozí se sklonili, jako by chtěli vzdát zbožnou úctu. Ostatním hvizd připomínal „hlas ďábla“ a mysleli si, že tento zvuk způsobí, že se srazí mléko, kouř bude zabíjet ptáky a otřesy zbaví ženy plodnosti.

Všechny tyto vjemy vyvolával při prvním spatření jediný objekt: vlak. Takto jednoduše zní i název knihy amerického novináře a profesora anglistiky na Chapmanově univerzitě Toma Zoellnera. V této své již páté publikaci autor podává poutavé kulturní a sociální dějiny vlaku. Autor v knize líčí zrození první lokomotivy v anglickém Cornwallu i to, jaký význam měla železnice nejen pro kolonizaci podstatné části území Ameriky, ale také jakou roli hrála v ruské bolševické revoluci, jak ovlivnila život v Indii a jak schizofrenní postoj k ní proto zaujímal Gándhí. A také jakým významným politickým nástrojem v rukou Číňanů je jimi nákladně vystavěná, ale možná příliš megalomanská trať do Tibetu. Pohledy do historie autor střídá svými minireportážemi z cestování historicky významnými železnicemi: od známé trati přes americký Západ, Transsibiřskou magistrálu a zastaralé indické železnice až po futuristické, hypervýkonné španělské rychlovlaky.

Množství významů, s nimiž autor vlak během jeho historie spojuje, je obdivuhodně široké a českému čtenáři kniha může připomenout pronikavé analýzy symboliky vlaku a páry (nebo mytického sestupu do podzemního prostoru metra) od Vladimíra Macury. Zoellner rekapituluje například diskuse o tom, jestli bylo budování železnic instrumentem k rozvoji individualismu, nebo naopak rafinovanou metodou, jak postupně vytvořit povolné občany dopravující se kolektivně. Víceméně zavrhuje obě interpretace. Vlak je totiž pro autora především společenský prostor, v němž nikdo není k ničemu násilně nucen ani manipulován, je prostředím navýsost vhodným pro konverzaci. Je v něm dostatek místa zvednout se a projít se. Mechanické odbíjení kol na kolejích má konejšivý efekt, na rozdíl od umrtvujícího svistu proudového letadla. Ukončit nudné rozhovory je snadné: prostě se omluvíte, že se jdete dívat z okna nebo si koupit něco k pití. Vlak je pro autora mocný modernizační a demokratizační prostředek. Společnost, v níž žijeme, podle něj vytvořily právě železnice: „potraviny, které dovážíme, rytmus naší hudby, velké korporace a jejich akcionářské způsoby financování, silné odbory, náš abstraktní pojem času a pocit každodenního spojení s lidmi, kteří sice žijí daleko, ale díky technickým prostředkům jsou to naši sousedé“. Díky nim jsou právě Spojené státy takové, jaké jsou. Autor dokonce mluví o železniční rytmu dechu Ameriky a o duchu země, která má do svého charakteru vepsanou „prapůvodní přátelskost“. V tomto státě, který se rozhodl zrušit bariéry společenských tříd a založit svoji existenci na demokratickém vládnutí a volném trhu, se prostě od cizích lidí „očekává, že spolu budou mluvit“. Právě z těchto spontánních setkání se podle Zoellnera rodí dobrovolnické organizace, vymýšlejí se nové podnikatelské plány, vypůjčuje se nářadí, vznikají nezávazné flirty, kladou otázky kandidátům, vyprávějí příběhy. I autor si tyto chvilkové známosti z vagónových kupé vysloveně užívá, snad s výjimkou cestování v Rusku, kde jeho pokusy o rozhovor vázly kvůli komunikační bariéře. Na „Divokém východě“ se rovněž stal terčem fyzického napadení jiným pasažérem, a tamní cestu nakonec musel předčasně ukončit kvůli pokousání od psa.

Stejně jako autor během svého vlakového cestování po světě nezažil jen příjemné chvíle, i jeho dějiny železnice nejsou jen přehled civilizačních úspěchů přinášejících blahobyt a štěstí. Navzdory svému nadšení nemůže nevidět, že vlak sloužil jako hlavní prostředek k převozu evropských Židů do místa jejich vyhlazování, nebo přehlédnout jeho roli při vytlačování indiánů. Nevynechává ani Tolstého Annu Kareninu, v níž vlak sloužil jako metafora „zmrzačené modernosti“. Celá kniha je tedy vlastně i zamyšlením nad zisky a ztrátami, které přinesla moderní doba do odlišných částí světa. Autor přitom neskrývá svoje zklamání, že Číňané, kteří železnici původně odmítali proto, že by kvůli ní bylo nutné rušit duchy dynamitem, dnes staví grandiózní železniční díla, zatímco Američané v tomto ohledu zaostávají. Chválí přitom snahy prezidenta Obamy o rozvoj železniční dopravy v USA a spolu s jiným tamějším politikem se ptá: „Jak dlouho ještě budeme v Americe cestovat stejnou rychlostí jako před sto lety? Je to trapné.“