V Martinu Goffovi získal český detektivní žánr autora, který dokáže zužitkovat svou policejní minulost v literárním díle způsobem, který možná zatím není úplně oslnivý, ale má stoupající tendenci a jeví snahu zlepšovat se, neustrnout. Goffa navíc i tímto povídkovým souborem prokazuje, že jeho psaní se neomezuje na jedno schéma, že vedle hlavní série procedurálních detektivek s policistou (zpočátku bývalým, pak navrátivším se do služby) Miko Syrovým umí napsat i texty trochu jiné a jinak.

Román Vánoční zpověď byl zvláštní, možná ne úplně podařený thriller, který byl však cenný v tom, s jakou vážností a přesvědčivostí se pokusil analyzovat mysl člověka podvedeného navenek seriózní lichvářskou firmou. Sbírka Živý mrtvý pro změnu přináší momentky ze všedního policejního života: od vzpomínek na rázovité kolegy či šéfy (povídka Julo) přes humorné historky (Zuzanka, Vertu) až po to, co jde tradičně Goffovi nejlépe, totiž působivé portréty lidí zoufalých a ponížených, kteří ve vypjaté situaci (co na tom, že ji takto vnímají jen oni sami) volí křečovité a nějak fatální řešení (Straightflush, Greg).

Obecně jde o formát pitavalu, tedy sbírku kriminálních případů, které se v Goffových vzpomínkách nějak vymykají z běžné rutiny (ať již osobním vztahem vypravěče, naléhavostí nějakého lidského osudu, anebo humornou či truchlivou kuriózností), ale v literární podobě nejsou konstruovány nikterak rafinovaně. Podstatné je spíše zachycení atmosféry toho kterého případu a povahy podezřelých či pachatelů, přičemž Goffa projevuje sympaticky vysokou míru empatie. Zločiny tu jsou docela prosté, ba někdy se ukáže, že ke zločinu vlastně ani nedošlo. Nálada je převážně chápavá až kamarádská, v mnoha případech se ukáže, že jde o banalitu, jako třeba v povídce Vánoční nácek, kde se ze zprvu otrle vyhlížejícího a urputně nespolupracujícího podezřelého vyklube čtrnáctiletý kluk na útěku z domova. Jen jednou, v titulní povídce, to trochu křísne, to když kriminálka narazí na úředně mrtvého muže, jemuž tajná služba vytvořila novou identitu.

Goffovy „policejní povídky“, jak zní podtitul sbírky, nelze číst jako detektivky, tedy příběhy, v nichž je na konci na čtenáře nachystáno překvapení v podobě nečekaného pachatele. Jsou to beletrizované vzpomínky na policejní praxi, která málokdy bývá tak napínavá jako v literárních a filmových dílech. Odpovídá tomu i rámování celé sbírky pobytem vypravěče v nemocnici, kdy rekapituluje svou minulost u policie. Případy jsou to navíc vesměs jednoduché, žádná zločinecká spolčení, žádné bílé límečky a rafinovaná kriminalita, spíše zločiny a poklesky drobných lidí v tradici Jiřího Marka.

Goffa všednost policejní profese umí zaznamenat věrně, civilně a přiléhavým věcným stylem, nicméně takovýto jen málo dotvořený záznam má logicky své limity. Zápletky některých povídek jsou dosti volné a bez point, přinejmenším v případě vzpomínek na policistu Jula se Goffa obejde úplně bez zápletky, spíše jde o sled rázovitých eskapád. Na policejní sbor Goffa hledí převážně shovívavě, byť v již zmíněné povídce Vánoční nácek se nerozpakuje poukázat na nevybíravé metody ve výslechové místnosti. Některé povídky (Zuzanka) mají nádech těch od Bohumila Hrabala, ale jen nádech. Zopakujme ještě jednou, co už zaznělo na začátku: Martin Goffa zatím stále zůstává především (bývalým) policistou, který také píše beletrii. Ale přestup do role spisovatele se s každou další vydanou knihou blíží.