Valerie Fritschová (*1989 ve Štýrském Hradci) je rakouská spisovatelka a umělecká fotografka.

Rakouskou prozaičku Valerii Fritschovou provází literatura už od útlého dětství, za což podle vlastních slov vděčí především matce. K některým obrázkovým knihám, kterých ještě jako dítě přečetla stovky, se dodnes s oblibou vrací, a to zejména v okamžicích, kdy jí není dvakrát do smíchu. Nepřekvapí tak, že už během dospívání toužila stát se spisovatelkou. Jak uvedla v rozhovoru pro Der Standard, byla odhodlaná zkusit tomu dát vše, než ji realita pracovního trhu donutí stát se „realitní makléřkou nebo něčím podobným“.

Nejspíše i snaha rozšířit vlastní umělecké portfolio ji přivedla ke studiu umělecké fotografie na Akademii aplikované fotografie (Akademie für angewandte Photographie) v rodném Štýrském Hradci. Na lov pozoruhodných záběrů i životních zkušeností se pak mladá autorka opakovaně vydala do nejrůznějších končin světa. Roku 2009 například navštívila Etiopii, o dva roky později Bangladéš, Kubu či Madagaskar a nedávno sbírku cestovních destinací rozšířila mj. o Togo či Ghanu.

Krok sun krok vstříc smrti
Přitom však nezapomínala psát. Její debutový román VerkörperungEN (2011), jehož volněji přeložený český název by mohl znít třeba ZtěleSNĚNÍ, se rozpíná mezi pařížskými nevěstinci a nemocnicemi a v mnohém naznačuje, kterým směrem se Fritschové tvorba bude ubírat. Už v něm totiž autorka na příkladu bývalé prostitutky a nyní lékařky zkoumá svébytným jazykem konstanty jako život a smrt, slast a utrpení. „Zrození a smrt jsou dnes posledními archaickými událostmi v životě člověka, a jakkoliv jsme navzájem velmi rozdílní, tohle nás spojuje, ta skutečnost, že všichni kráčíme vstříc smrti,“ vysvětluje Fritschová svou fascinaci v jednom z pozdějších rozhovorů a dodává: „Je úsměvné, že příchod smrti člověka vždycky zaskočí. Smrt přece není záhada, nýbrž fakt, o němž všichni víme.“

Zážitky z cest, na nichž byla svědkem i nejrůznějších podob lidského utrpení, shromáždila Fritschová ve svazku nazvaném Die Welt ist meine Innerei (Svět je uvnitř mě, 2012), kromě toho se nedávno po boku své matky Gudrun představila i jako básnířka sbírkou kinder der unschärferelation (děti relace neurčitosti, 2015). Skutečný průlom však zaznamenala až přesunem k prestižnímu nakladatelství Suhrkamp, v němž v březnu roku 2015 vyšel její druhý román Winters Garten (Winterova zahrada, 2015).

Apokalypticky laděný příběh samotářského čtyřicátníka Antona Wintera, který až tváří v tvář blížícímu se konci světa potkává v námořní důstojnici Frederike ženu, k níž by snad mohl cítit něco jako lásku, se odehrává v nekonkrétním, takřka mytickém prostoru a čase. Důležitější než osud ústředního mileneckého páru je pro Fritschovou lyrické zachycení pocitů lidstva v extrémní situaci, konkrétně v momentě, kdy už neexistuje žádná smysluplná budoucnost a kdy jsou všichni lidé násilně konfrontováni s vlastní smrtelností. Fritschové znepokojivá vize není četbou pro slabší povahy. Autorka pracuje s mimořádně sugestivními obrazy – oběšenci za okny, masovými sebevraždami na slunných plážích, mrtvolami spalovanými v kontejnerech za nemocnicí –, jimiž se čtenáře zcela vědomě snaží vyprovokovat k reakci.

Ve šlépějích Ingeborg Bachmannové
A s tímto konceptem autorka slaví úspěch. V uplynulém roce si kupříkladu od germanisty Klause Kastbergera, který její poetiku přirovnal k dílu Ingeborg Bachmannové, vysloužila pozvání na klagenfurtské literární klání. Před televizními kamerami předčítala autorka tklivý text nazvaný Das Bein (Noha, text v němčině) o stárnoucím muži, jenž přišel o nohu, a jeho synovi, který se stává svědkem otcova utrpení. Třebaže text hlavní cenu nezískal, s prázdnou se Fritschová domů vracet nemusela. Porota ji totiž odměnila doprovodnou Cenou Kelag a diváci pak k překvapení samotné jury též Cenou publika. Kromě toho je Fritschová loňskou držitelkou Literární ceny Petera Roseggera a její román Winters Garten pronikl do širší nominace na Německou knižní cenu.

Když sama nepíše, potuluje se Fritschová po světě nebo se noří do fiktivních krajů literatury. Mezi autory, které sama ráda čte, zmiňuje Hertu Müllerovou, Christopha Ransmayra či Alice Munroovou, přiznává však i zvláštní zálibu ve starých cestopisech či lékařských knihách. A nestydí se doporučit ani výše zmíněnou dětskou literaturu, kupříkladu starší titul Katzenkönig Mauzenberger od Erwina Mosera.

Jak vidno, má Valerie Fritschová, která sama sebe označuje za „beznadějnou optimistku“, dobře našlápnuto. Ať už ji její další kroky zavedou kamkoliv, z literárního glóbu talentovaná štýrská rodačka zcela jistě jen tak nezmizí. Pro literaturu jen dobře.

Dílo (výběr):
Die VerkörperungEN (2011) – román
Die Welt ist meine Innerei (2012) – reportáže a fotografie z cest
kinder der unschärferelation (2015) – básně, společně s Gudrun Fritschovou
Winters Garten (2015) – román

Oficiální webové stránky autorky
V. Fritschová na stránkách Ceny Ingeborg Bachmannové
Videomedailonek autorky
Rozhovor s V. Fritschovou
V. Fritschová čte z románu Winters Garten