Ještě že už nežijeme v době temného středověku! Takové je mínění asi většiny našich současníků. Podle historika Martina Nodla (*1968) a jeho knihy Středověk v nás jde ale o tvrzení dvojnásob pomýlené. Jednak podle něj toto období nebylo zdaleka tak černé, jak se často soudí. V některých svých projevech byl podle něj „dokonce modernější a svobodnější než naše současnost, nebo se od ní příliš nelišil“. A navíc podle něj „dlouhý středověk“ ještě neskončil: „Ve skutečnosti trvá do našich dnů a zůstává každodenní součástí našeho života. Středověk není všude kolem nás, ale je hluboce usazen v nás samotných.“

Jak to autor může obhájit? Celkem přesvědčivě: „I přes ohromné civilizační změny v nás zůstává mnohé z člověka, jehož se technicky pokrok dotýkal jen jemným vánkem. Dodnes totiž řešíme podobné problémy, jaké řešil on. Dumáme nad tím, jak zabezpečit nemocné a staré lidi, jak opravit obecní cesty a jak udržet rovnováhu mezi bohatstvím a chudobou. Dodnes jako on sníme o lepším světě, utíkáme se do nereálného světa pohádek, v nichž rytíře, draky či prostírající se ubrousky vystřídaly kosmické lodi. Znovu a znovu pláčeme nad ztrátou nejbližších a následně zpytujeme svědomí a klademe si otázky, zda po smrti bude jen holé nic, či zda naopak smrtí život nekončí. Odpovědi, které na naše otázky hledáme, ale mnohdy již byly nalezeny. Staletí mezi středověkem a dneškem je však uvrhla v zapomnění. Jestliže se k nim dnes vracíme, bylo by dobré si uvědomit, že téměř vše v našem ‚moderním‘ světě má své předmoderní kořeny. Platí to pro lidské city, pro utváření národních společenství a platí to i pro elementární materiální potřeby.“

Kvůli tomu všemu Nodl radí, že je „někdy dobré vrátit se časem nazpátek a uvědomit si, že lepší než hledat nové cesty je znovuobjevit již jednou nalezené“. Autor si přitom středověk nijak zvlášť neidealizuje. Uvědomuje si četné stinné stránky tehdejšího života, ale ze středověké perspektivy současně dobře nasvěcuje nedokonalosti společnosti současné. Například k lidem vyhýbajícím se práci se podle něj středověk a raný novověk stavěl negativně a snažil se je k práci donutit, neboť si byl vědom toho, že zahálka plodí hřích. Oproti tomu dnes často „nepracují ani vězni ve věznicích; lidé, kteří jsou odsuzováni k veřejným pracím, se jim pokoušejí vyhnout, protože zjevit se se smetákem na ulici považují za výraz sociální marginalizace, kdežto naházet veškerou nízkou výplatu do hracích automatů nevnímají jako něco společensky nepřijatelného“.

Vyjadřuje se i k některým polemikám, které se v minulosti ohledně některých středověkých témat vedly. V případě sporu o to, zdali můžeme počátky sebeuvědomění českého národa hledat už ve středověku (jak tvrdil František Šmahel), nebo až mnohem později (jak se snažil hlásat Dušan Třeštík), se Nodl přidává na stranu prvního historika. U dilematu, zdali středověk rozeznával samostatnou kategorii dětství, zastává víceméně kompromisní stanovisko: „Ačkoli středověcí lidé k dětem rozhodně nebyli emocionálně chladní a ačkoli si velmi dobře uvědomovali, že dětství v mnoha ohledech představuje svébytnou fázi lidského života, přesto z politických a demografických důvodů sklouzávali k využívání dětí jako malých dospělých.“

V mnoha ohledech se dá s Nodlem souhlasit, i když v lecčems by se jeho kniha dala doplňovat. Například v ní chybí jakákoli zmínka o slavném titulu Bruno Latoura Nikdy jsme nebyli moderní, jejíž poselství s obsahem Nodlovy publikace na jisté úrovni koresponduje (nebo analýza toho, jak vlastně chápe slovo „moderní“). V jednotlivostech bychom rovněž mohli s českým historikem polemizovat. Diskutabilní je například jeho hledání analogií mezi manželstvím středověkým a současným: zatímco lidé dřívější do něj vstupovali, i když se přitom často snažili bránit státní či církevní autoritě, současníci je uzavírají málo a pak je stejně často záhy opouštějí. Ošemetné je i srovnávání dnešní a tehdejší chudoby, protože to je pojem navýsost relativní. Podstatnější je pak otázka, nakolik jsou jevy, které Nodl líčí, skutečně „typicky středověké“, a nakolik jde o univerzálie, které se v té či oné podobě vyskytují ve všech kulturách bez ohledu na historické období a geografii. Ostatně víme, že třeba Miroslav Bárta dnes nachází četné analogie i mezi naší civilizací a starým Egyptem, jeho srovnání přitom pro lidi 21. století vyznívá ještě negativněji než kniha Nodlova. A stejně tak by příslušný znalec dokázal konstatovat podobnosti mezi námi a starým Sumery, Řeky atd. Ostatně Nodl si to uvědomuje: na jednom místě píše o „předmoderním světě, ztotožňovaném v této knize se středověkem“ – v tomto smyslu tak „středověk“ jeho knihy můžeme vnímat jako pars pro toto za jiné civilizace mimo evropský novověk.

Kniha sestává ze studií, které autor již dříve v nějaké podobě publikoval a nyní je nově přepracoval. K některým přitom zřejmě onen „aktualizační“ aspekt přidal dodatečně a třeba jen na závěr dané kapitoly, v jednotlivých textech tedy onen srovnávací ohled k přítomnosti není zastoupen ve stejné míře. Právě díky němu ale nejde o suchou historickou práci, ale o knihu čtivou a doporučeníhodnou i těm, kteří se jinak o středověk nezajímají. Po jejím přečtení se jim snad už nebude zdát tak temný jako dříve.