Jak vědomí středověkých tradic utvářelo soudobé národy? Co dnes pro Francii znamenají Galové, albigenští či svatý Denis a pro Němce císař Barbarossa? Jak se naše představy o českém národě odrážejí v proměňujících se interpretacích příběhu o Oldřichovi a krásné pradleně, později identifikované jako Božena? Kterak se měnilo vnímání svatého Václava a který český panovník jej odstranil z reversu své mincovní pečeti a nahradil jej vlastní podobiznou, takže „místo svatého zemského patrona tak symbolicky nastoupil rytířský král“? Nakolik původní je příběh o Vilému Tellovi sestřelujícím jablko?

I na tyto otázky odpovídala kniha Lebendige Vergangenheit: Überlieferung im Mittelalter und in den Vorstellungen vom Mittelalter, kterou roku 1975 vydal česko-německý historik František Graus (1921–1989). Tehdy už tři roky působil jako profesor středověkých dějin ve švýcarské Basileji. Do exilu tento bývalý zastánce stalinismu odešel po srpnové okupaci, v zahraničí vydal krom zmíněné knihy ještě dvě publikace: Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter (1980) a Pest – Geißler – Judenmorde: Das 14. Jahrhundert als Krisenzeit (1987).

Ráže středověkých symbolů

V českém překladu nedávno – mnoho let po originálu – vyšel překlad první ze zmíněných Grausových prací Živá minulost: Středověké tradice a představy o středověku. Autor v ní srovnával některé legendy sahající do mytických dob (pověst o trojském původu Franků, praotec Čech) nebo do starověku (Arminius), v čemž jej mnohem později následoval jeho žák Dušan Třeštík (1933–2007) knihou Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“ (Nakladatelství Lidové noviny, 2003).

Graus ukazuje, proč se některé osobnosti jako oficiální národní světci neprosadily (kupříkladu kanonizace Karla Velikého proběhla v přítomnosti Fridricha I. Barbarossy a „přijal ji pouze vzdoropapež Paschal III., což později zabránilo plnoprávnému oficiálnímu uznání svatořečení kurií“). Anebo proč to jiným „trvalo“ relativně dlouho, takže kupříkladu Jana z Arku se „definitivně stala francouzskou národní hrdinkou“ až po roce 1815 a kanonizována byla až roku 1920. Úcta vůči Janě z Arku ale ještě předtím dostala nový významný impuls v podobě německo-francouzské války v letech 1870–1871, po níž se k ní jako k národní vůdkyni hlásili skoro všichni: „Klerikálové a nacionálové se předháněli v chvalozpěvech na Pannu z Lotrinska. Ani republikáni ale nechtěli Janu jednoduše přenechat konzervativcům. Také pro ně byla selská dívka z Lotrinska hrdinkou. Třebaže v ní nespatřovali světici, velebili ji jako zachránkyni Francie, na kterou se klerikálové odvolávali zcela neprávem, protože právě jejich předchůdci ji nechali upálit.“

Graus ovšem pojednal také o zrodu moderní medievalistiky v době osvícenství, kdy podle něj současně „vrcholilo snižování významu středověku“. A také obecněji srovnával sílu a tvárnost povědomí o této epoše, zvláště v 19. a 20. století. Podle něj pouze v Čechách pozvedla tradice celý národ do pozice dědice středověkého hnutí: husitů a Žižkových božích bojovníků. Francouzská Jana z Arku se profilovala spíše jako symbol Francie než francouzského národa a německá historická tradice žádné reprezentanty národa neznala. Pojem národa zde byl silně germanizován a hranice mezi „Germány“ a „Němci“ zůstávala, většinou vědomě a záměrně, až do 20. století málo ostrá.

Středověké symboly například ve Francii během 19. století z historického vědomí zcela zmizely. Francouzský praporec i svatý olej z Remeše ztratily jakýkoli význam. Symboly revoluce a napoleonské doby všechny starší symboly naprosto překryly. Nanejvýš královské lilie se ve vnitrofrancouzských půtkách přece jen staly symbolem, který však nutně nebyl chápán jako znamení historické, nýbrž „stranické“. V Německu insignie (snad s výjimkou císařské koruny) také prakticky zmizely z inventáře národních představ. Jako symbol abstraktní Říše zůstávala orlice. K ní přibývaly „německá řeka“ Rýn a dub – obojí jako přírodní, symbolické obrazy bez dějinného zařazení nebo významu. V Čechách se jako symbolická figura ujal dvouocasý lev. Místy byla za národní záštitu prohlašována také svatováclavská koruna. Až v 19. století se objevily odznaky „celoslovanské“ symboliky.

Velmi se také lišilo hodnocení uplynulých událostí: „Pro francouzské historické vědomí byl návrat ke středověkým tradicím převážně znamením vědomě konzervativního postoje.“ „Pokroková“ středověká tradice, která by stála za zmínku, zde neexistovala. Jiné byly poměry české, kdy byly počátky „slovanských“ dějin důkladně demokratizovány a husité byli interpretováni jako průkopníci boje za duchovní svobodu. Zato v Německu Graus nenacházel žádnou liberálně pokrokovou představu, která by se odvolávala na středověk.

Historické fikce a fantomy

Jak v doslovu ke knize uvádí Martin Nodl, kniha bohužel nezískala významné místo v bádání o historické paměti a historickém povědomí. Autorovo uvažování v ní přitom „dalece předběhlo dnes tak moderní bádání o kolektivní paměti“. Graus ve svém textu „bez velkých teoretických úvah a konstrukcí předložil koncept živé a životné kolektivní paměti, jež se utvářela prostřednictvím intelektuálů už ve středověku a která v nejrůznějších podobách přežívala až do 19. a 20. století“. I díky tomu ale jeho knihu může bez obav číst i člověk, který soudobé teorie s jejich odbornou hantýrkou nemá načtené.

Že jde o téma stále živé, ukázala před časem i anketa hledající největšího Čecha, již vyhrála osobnost žijící právě v době vrcholného středověku. Někteří čeští historici ovšem tehdy se skepsí poukazovali na to, že se hlasující rozhodovali nikoli pro skutečné historické osobnosti, nýbrž pro „Brožíkův obraz Jana Husa před kostnickým koncilem“, případně „pro Žižku známého z pláten historických obrazů a shlížejícího z vrchu Vítkova na pražskou čtvrť nesoucí jeho jméno“. Neboli – Češi hlasovali pro své oblíbené historické fikce či fantomy, jejichž proměnlivou dynamiku Graus podnětně analyzuje. Minulosti a jejích stále se střídajících obrazů se totiž „nemůžeme nikdy zbavit“, a už vůbec bychom ji neměli „přehlížet, protože nás nakonec vždy – ať už ve své pozitivní či negativní podobě – zasáhne“.

Od doby prvního vydání přítomné knihy už byly sepsány tisíce dalších, které daná témata zpřesňují a doplňují, ale i tak si tyto dějiny recepce středověku stále zachovávají svou hodnotu. A jestliže Graus ještě stačil zaznamenat, jak důležitou roli sehrála Myslbekova socha sv. Václava po okupaci Československa roku 1968, pak tím snad až vizionářsky předznamenal i její pokračující silnou symboliku jako místa setkávání v listopadové revoluci 1989 či po úmrtí Václava Havla. Na rozdíl třeba od Petra Hory-Hořejše, který ve svých Toulkách českou minulostí (těžko říci, zda upřímně, či pod tlakem cenzury) bláhově tvrdil, že síla svatováclavské tradice pominula, čímž ji pohřbíval vskutku velmi předčasně.

Když Grausova kniha roku 1975 v Kolíně nad Rýnem vyšla, byla v Československém časopisu historickém – podle knihy Naděždy Morávkové František Graus a československá poválečná historiografie (Academia, 2013) – pod pseudonymem opublikována zdrcující recenze Bezvýchodná cesta, jež Grause obviňovala ze solipsismu a elitářství. Doufejme, že se domácímu vydání této čtenářsky vstřícné a poučné knihy dostane chápavějšího přijetí.