Co si konkrétně představit pod spojením přemyslovský dvůr? Jaké podoby měla dvorská kultura a její každodenní či sváteční projevy? Jak tehdy vypadaly dětské hračky? V čem se tehdejší rodinný život lišil od toho dnešního? Jaké byly osudy sester Perchty z Rožmberka, později ztotožněné s Bílou paní? Můžou tehdejší legendy sloužit jako plnohodnotný historický pramen? Kterak pečovali lidé pocházející z tohoto prostředí o svoje tělo, čím je živili a do čeho je odívali? Který český panovník si po nástupu na trůn vysloužil pochvalu, že je „stařecky prozíravý“? Jak obecně sdílené bylo přesvědčení, že výpověď starců má velkou váhu? A jak mohla vypadat závěť? Na tyto otázky odpovídají autoři výpravné publikace Přemyslovský dvůr: život knížat, králů a rytířů ve středověku. Čtivý výklad oživují ukázky souvisejících dobových dokumentů, jako jsou překlady kronikářských záznamů, listin i literární tvorby v podobě lyrických veršů nebo částí epických příběhů. Řada těchto autentických textů je přitom v českém překladu zveřejněna vůbec poprvé.

Dvůr je v knize popsán jako „živoucí organismus, v jehož centru stál panovník“. V tomto smyslu se tedy dvůr nacházel tam, kde on a jeho knížata právě pobýval. Obraz světa, v němž vše záleží na libovůli vládce, je ovšem hned v jedné z úvodních kapitol ironicky převrácen. Dvůr byl totiž v jednom z dobových textů z pera jistého velšského klerika vylíčen jako místo, které má jediného sluhu, ale množství pánů. Údajná „hlava“ dvora totiž slouží všem těm, kteří by se správně měli starat o ni; sluhové, o jejichž potřeby pán vzorně pečuje, jsou nevděční a stále si stěžují. Tentýž autor pak také prostředí dvora přirovnal k peklu, jehož „jedinou neměnnou vlastností je trvalá nestálost“.

Významným aspektem tohoto neklidného života na dvoře bylo usilování o získání prestiže a budování či zachování cti. Jak je známo i z prací jiných historiků, při obraně cti se nejednalo o nějaký rozmar: pokud byla něčí urozenost zpochybněna, dotyčný se jednoduše bránit musel, byť by se jednalo o sebeabsurdnější nařčení. „Napadený byl povinen svoji čest veřejně hájit, jinak by ji pozbyl,“ píše se v kolektivní publikaci Spory o čest ve středověku a raném novověku (Brno 2010). A podle historika Richarda van Dülmena nic nebylo pro muže středověku a raného novověku cennější než „dobrá pověst, osobní bezúhonnost a čest“. Ta byla předpokladem pro utěšené vztahy se sousedy, podmínkou úspěchu v práci či získání úřadu. Recenzovaná kniha názorně ukazuje, jak se ohled na čest vlastní (případně i rodovou) projevoval i v každodenních maličkostech. Například v zasedacím pořádku: i v případě pozdního příchodu prý opozdilci náleželo právo zasednout na místo, které odpovídalo jeho postavení a tomu, jak dlouho už u dvora sloužil. Pozornost je v knize věnována i veřejným sporům o to, komu například při hostině náleží nejprestižnější místo po pravici panovníka. Zajímavé je, že jakmile se aktéři dostali mimo oči veřejnosti, rozepře ustala. Šlo v ní totiž o potřebu zachovat si tvář před veřejností, v soukromí spor ztrácel význam.

Kniha ovšem líčí také jiné formy vztahů mezi muži, což souvisí i s dochovanými dobovými texty. Jelikož totiž středověká společnost závisela na rozhodování a vztazích především mezi nimi, byla jim ze strany kronikářů a dalších věnována velká pozornost. „Láska a city k ženě neměly naopak s veřejným děním nic společného, představovaly soukromou záležitost. Prameny jim proto věnovaly pouze okrajovou nebo spíše žádnou pozornost.“ Dodejme ale, že to se ovšem netýká dynastických manželství, při kterých svazek muže a ženy hrál prvořadou politickou roli…

Nemálo prostoru v knize rovněž dostal složitý vztah ideálu a reality, zvláště v případě dvorské lásky nebo souvisejícího tématu rytířství. Ve starší literatuře přitom najdeme například názor, že rytířská společnost se zhlížela v literárním zrcadle, jejž obdivovala a který si sama o sobě přála vytvořit. Šlo zde podle Jeana Floriho o vzájemnou provázanost: skuteční válečníci inspirovali literaturu, která zase formovala rytíře; literatura tak předkládala mytický model, který rytíři vstřebávali, snili o něm a zároveň ho prožívali ve svých životech. Recenzovaná publikace do problematiky vnáší nový, i když pro někoho snad až cynický pohled: vypalování vesnic, vraždění jejich obyvatel či znásilňování prostých žen „nenarušovalo rytířský ideál, jak jej vnímala urozená společnost“. V jejích očích se totiž neurozený člověk nacházel „v lepším případě jen o stupínek výše než zvíře“. Svoje chování tedy rytíři výrazně přizpůsobovali „různému prostředí a okolnostem“.

Kniha zachycuje obdivuhodně široké množství životních oblastí, i když nezřídka autoři pokorně přiznávají, že na mnohé otázky nedokážou dát jasnější odpověď. Tak v souvislosti s archeologickým průzkumem dětských hraček konstatují, že se nejspíše nedochovala velká část hraček z organických materiálů. Tehdejší děti si navíc asi „dokázaly hrát s čímkoli a na cokoli“. Nebo jiný příklad rozpaků dnešních historiků: dlouhé pasáže, jak už jsme naznačili, jsou věnovány dvorské lásce, která „pronikala do života dvorské společnosti, přestože reálné dopady na chování i smýšlení jednotlivců nejsme schopni zachytit“.

Kniha se neomezuje jen na české prostředí a čistě na prostředí dvora, takže – jak už o ní napsal jeden recenzent – je „přehledem dějin středověké vyšší kultury“. V jednotlivých exkurzech se přitom autoři vydávají i do nedávné minulosti či skoro současnosti. Kapitolka Od sodomie k homosexualitě čtenáře dovádí až k soudnímu případu Oscara Wilda, na kterém autor Jan Zelenka ukazuje jeho kontinuitu se středověkem a příklad „dlouhého trvání“ v dějinách mentalit. Ve středověku totiž podle něj patřila schopnost silné citové vazby k člověku stejného pohlaví k dobovému ideálu. Sexuální styk s osobou téhož pohlaví byl od takových vztahů jasně odlišován jako záležitost zcela jiné kategorie a jako takový příkře odsuzován (a trestán). Dokud se Wildovi dařilo vystupovat v rámci schématu mužské lásky jako netělesné, „nejušlechtilejší formy náklonnosti“, měl sympatie veřejnosti i tisku. K radikálnímu zlomu došlo až po zveřejnění svědectví prostitutů, s nimiž se spisovatel – velmi fyzicky – stýkal.

I když je středověký dvůr v knize popisován jako dávno zaniklá instituce, zmíněna jsou i prostředí, v nichž podobný životní styl a systém hodnot přetrvával až do dvacátého století. Patřil k nim například dvůr etiopského císaře Haile Selasieho. Tam prý především záleželo na tom, jak „často měl kdo přístup k císařovu uchu. O pánovo ucho sváděly klany urputný boj…“ Tento popis reportéra, pocházející ze sedmdesátých let 20. století, se v mnohém překrývá se záznamy ze středověku. Z čehož autoři správně vyvozují, že „mechanismy fungování dvorské společnosti mají v jistém smyslu nadčasový charakter“. K tomu by se ovšem dalo uvést i nemálo mnohem geograficky bližších příkladů: například i u současných premiérů není nepodstatné, kdo rozhoduje o tom, komu popřejí sluchu a komu ne. V některých ohledech je tedy kniha aktuálnější, než by se na první pohled mohlo zdát.