Jméno komiksového kreslíře Bohumila Fencla se nedávno dostalo na hlavní stránky velkých zpravodajských serverů i tištěných novin. Stalo se tak kvůli tomu, že do seriálu v dětském časopise Čtyřlístek schoval několik erotických motivů. Kdosi pozorný na to přišel, zveřejnil to, a ačkoliv ta podvratná erotika byla zcela neexplicitní, jen velmi nenápadně naznačená, redakce Čtyřlístku, vystresovaná ze „spravedlivě rozhořčených“ rodičovských reakcí, s kreslířem rozvázala spolupráci.

Všechno zlé může být k něčemu dobré, zní známé přísloví a mohlo by to platit u Fencla. Vynucená stopka v nejčtenějším dětském komiksovém časopise by totiž mohla oživit jeho starší ambice tvořit pro dospělejší publikum. Připomíná je kompletní vydání příběhů detektiva Sweeta, které se objevily na přelomu osmdesátých a devadesátých let v tehdy mimořádně populárním komiksovém časopise pro teenagery Kometa. Fencl (s pseudonymem Bof) zde patřil k nejvýraznějším autorům: především pro zběsile akční děj a nejspíš i díky své fascinaci Amerikou, která stejně jako jeho fascinovala i mnoho dalších mladíků, kteří tou dobou na nekvalitních VHS kazetách hltali jinak nedostupné béčkové akční filmy.

Z dnešního pohledu to působí úsměvně naivně: Fenclova Amerika, kreslená od osmdesátých let jen podle obrázků v časopisech a dostupných filmů či televizních seriálů, je podivuhodným mixem několika různých období (od pozdních sedmdesátých let s barevnými saky a rozhalenými košilemi až k pozdním letům osmdesátým), kde logika nemá moc místa a děj se řítí vpřed hnaný klukovskou touhou nakreslit co nejpřekvapivější, nejvtipnější a nejbombastičtější akční scénu. Kdo si pamatuje začátek devadesátých let, ten zde má jejich esenci: opojení dosud blíže neprozkoumaným světem západních kapitalistů, všudypřítomné vnadné krasavice (na kritických místech patřičně zahalené, což ale jejich sexappealu neškodí) a bezuzdná radost, že je možné dělat cokoli, když má člověk nápady a energii; obojího tehdy bylo ažaž. Na čtenáře roku 2016 to musí nutně působit naivně a zastarale, po pětadvaceti letech už jsou české i zahraniční komiksy podstatně sofistikovanější.

Dílčích nedostatků tu najdeme mnoho – od zprvu nejistého kreslířského rukopisu na hranici amatérismu (ale nikdy ne za ní) přes pohádkově snadné úniky hlavního hrdiny z nesnází (před střelami z automatické zbraně ho zachrání knihy, najatého zabijáka ošálí kartonovou figurínou, a jak se mu povedlo vypořádat se s dvěma ozbrojenými gangstery, Fencl ani neukázal, jen jej zničehonic nechá vítězně vyjít ze dveří) až po zmatené zápletky, dá-li se vůbec o něčem takovém hovořit (spíše až v těch pozdějších pokračováních). Ale zároveň to má kouzlo parodie i obdivné pocty pokleslým žánrům, míchá to situační humor pro děti s rekvizitami a prostředím příběhů pro dospělé a dohromady připomíná tu dlouhou éru komiksu jakožto žánru bez uměleckých ambicí, určeného pro zábavu dětem, dospívajícím a všem, kteří do tohoto období čas od času rádi utíkali i v dospělosti.

Svazek obsahuje čtyři komiksy z Komety, na nichž je dobře vidět, jak se Fencl jako kreslíř (i scenárista) vyvíjel: od eklektického prvního případu se zklidňuje, zpřehledňuje děj a pokouší se zaplétat nějakou záhadu. I jeho humor se více skrývá do druhého plánu: v posledním ze čtveřice především ve scénce z maškarní party ve Versailles, kde se potkávají Gorbačov s Rambem a Ferda Mravenec a kačer Donald s Václavem Havlem a Sašou Vondrou.

Úplně jinak je to u dvou příběhů, které Fencl napsal a nakreslil až přednedávnem, kdy se při různých příležitostech (výstava a koneckonců i chystaný knižní soubor) ke svému hrdinovi vrátil. Po tom téměř čtvrtstoletí máme před sebou hotového kreslíře – a ta suverénní vykreslenost může někomu imponovat, zatímco pro jiného už to zavání machou. Jestliže ve starých příbězích nacházíme kromě obdivovaného Káji Saudka také třeba vliv Oldřicha Jelínka, novější práce už sklouzly k jakémusi univerzálnímu českému komiksovému mainstreamu, který tu po Saudkově vzoru koncem devadesátých let zavedli a drží Jozef Gertli Danglár a Štěpán Mareš, první invenčněji, druhý masověji. Oproti současné naleštěné Fenclově kresbě působí ta stará trochu neuměle, ale zároveň originálně. Scénáře jsou nicméně stále stejně bláznivě akční.

Po pětadvaceti letech působí ta ryzí radost bláznivých akčních příběhů detektiva v plášti a s cigaretkou v koutku přece jen trochu překonaně (pamětníci si k našemu procentuálnímu hodnocení mohou přidat deset i více procent). Ale mnohé parodické a postmoderní prvky a především všudypřítomný humor svazek zachraňují. A jednoho při všech výhradách k Fenclovu stylu napadá, že český komiks (pro dospělé) má mnoho alternativních tvůrců, ale málo takových, kteří by oslovovali nejširší publikum. A že Fencl by snadno mohl zaujmout místo vedle Filipa Škody nebo Petra Kopla. Vyhazov ze Čtyřlístku pro to může být docela dobrá reklama.