Současné děti nemají dětství vůbec jednoduché. Ještě před dvaceti lety se od dětské literatury žádalo v zásadě jediné: pobavit, vykouzlit úsměv na tváři. Zaujmout jednoduchým příběhem a sympatickým, zpravidla zvířecím nebo dětským hrdinou, okořenit trochou dobrodružství, přátelství a lásky a do vážnějších témat se raději nepouštět, ta tehdy patřila dospělým. Dnešní chlapec nebo dívka si má číst o rozvodech (Petra Dvořáková: Julie mezi slovy), socialismu (Petr Sís: Zeď. Jak jsem vyrůstal za železnou oponou) a umírání (Kitty Crowther: Návštěva malé smrti). Copak jsme už zapomněli, jak nás ještě ve dvanácti nudil Malý princ se všemi liškami a baobaby a vyzdobeným srdcem a jak jsme se k němu v sedmnácti pokorně vrátili, abychom najednou žasli nad každým slovem? Má smysl ty krásné knihy dávat ke čtení dětem, které je ještě nemohou chápat? Už zakladatel českého skautingu Svojsík říkal, že návnada má chutnat rybám, ne rybářovi…

O další příspěvek do kategorie „dětská kniha pro dospělé“ se v roce 2010 postaral rakouský spisovatel s českými kořeny Michael Stavarič, českou verzi jeho Die kleine Sensenfrau (Děvčátko s kosou) připravilo letos na jaře nakladatelství Portál. Literární záběr Michaela Stavariče je skutečně široký; sahá od zatím do češtiny nepřeložených básnických sbírek přes dětský Včelikář aneb mravenci nemají o opylování vskutku ani ponětí až po román Království stínů, který letos vydala Archa a ze kterého jsme si mohli poslechnout ukázku v podání Vandy Hybnerové na nedávné Noci literatury.

Pan Smrtka si připadá starý a rád by předal řemeslo synovi. Má ale jen dceru Smrtečku, dítě, které ještě o životě a smrti nic neví. A tak jí pan Smrtka jednoho dne podá svou kosu a pošle ji do světa na zkušenou. Dívka v dlouhé černé kutně putuje přes města, kolem jezer a klášterů, povídá si s dospělými i s dětmi a s každou stránkou v knize stárne. Sukně jí najednou sahá do půli lýtek a nakonec sotva po kolena; ze Smrtečky se stane dospělá žena. Na oněch sotva patnácti nádherně ilustrovaných dvoustranách se nerozvine žádný na první pohled viditelný příběh. Každé zastavení dívčiny melancholické pouti představuje spíš zachycení jedné prchavé nálady, jednoho okamžiku na cestě k nalezení sebe sama během dospívání. Nejdřív čirá, bezstarostná radost ze života, když spadne do kbelíku se žlutou barvou. Pak pochopení vlastních možností při setkání se smečkou toulavých psů a nakonec i přijetí odpovědnosti za druhé na infernálně rudočerném výjevu ve smogem zahaleném městě.

Výtvarné zpracování Dorothee Schwab představuje stěžejní součást knihy; několik řádků textu na každé stránce se všelijak kroutí a pohupuje, fonty se střídají podle atmosféry a slova ve výsledku organicky splývají se snovými ilustracemi: jednou se odrážejí na hladině jezera, jindy se pnou spolu s trnitými šlahouny po zdi kláštera. Sám pan Smrtka, snad s tichou poklonou Terrymu Pratchettovi, hovoří zásadně v důstojných kapitálkách. Personifikovaná smrt tu stejně jako například v pohádce o Dařbujánovi a Pandrholovi není nositelem zla, je to jen zadumaný mlčenlivý společník, který pozoruje lidské plahočení, zatímco krmí havrany chlebovými kůrkami. Dorothee Schwaab působivě ztvárňuje smrt jako vysokou černou postavu, která se v dětských očích Smrtečky vypíná kamsi do výše nad horní okraj obrázku, takže z ní vidíme jen dlouhý černý hábit a staré, šedivé ruce. Společným motivem všech ilustrací jsou útržky zmuchlaných novin, snad symbolizující plynutí času, na kterých se ještě tu a tam objeví čitelná písmena a někdy i celá slova a věty. Bohužel v němčině, i když obsah tu nejspíš není podstatný.

Některé situace by měly být veselé, čtenář se ale jen těžko zbaví melancholie: vždyť to děvčátko je smrt. I když nosí křiklavě žluté šaty a na kalhotkách má vyšitou usměvavou lebku (ano, i to se dozvíme), pořád je její stín, když dívka kosou zahání štěkající psy, temný a hrozivý. Namísto radosti u čtenáře převládne pocit podobný tomu, který prožívá, když se na starých fotografiích dívá na své mnohem mladší a bezstarostnější já. Jak říká Michael Stavarič v závěru knihy:

„A život plynul dál. Nedalo se s tím vůbec nic dělat. Děvčátko s kosou se dívalo na havrana, který mu kroužil vysoko nad hlavou, než se po čase usadil vedle něj. Říká se přece, že za každého, kdo umře, přijde na svět havran, aby bděl nad jeho památkou. Havran zakrákoral. Děvčátko s kosou se usmálo. A pak se společně vydali dál.“

I když tuto recenzi čtete v sekci „dětská literatura“ a v knihkupectví Děvčátko s kosou najdete tamtéž, užijete si ji mnohem více vy než vaše děti. Ty možná potěší několik jednotlivostí, ale celek se vším jeho tajemstvím a hloubkou nemohou docenit. Vám naopak může přinést nečekaně silný zážitek.

Ukázka z knihy