Organizace Cesta domů šíří myšlenku, že lidé by měli pokud možno umírat v domácím prostředí a obklopeni svými blízkými. Cesta domů poskytuje člověku na konci života zdravotní péči, psychosociální i praktické poradenství celé rodině nebo provázení v době truchlení. Zároveň se snaží osvětově působit na širokou veřejnost. V rámci tohoto záměru vznikla mimo jiné edice dětských knih Bludiště. Několik z nich napsala a ilustrovala malířka Martina Špinková (nar. 1959), jež byla jedním ze čtyř zakladatelů Cesty domů. Celou organizaci deset let vedla a pak stála v čele nakladatelství, které zdaleka nevydává jen knihy pro děti, ale také odborné publikace a beletrii pro dospělé s příslušnou tematikou.

Dětské knihy o umírání jsou zřejmě určeny hlavně dětem, kterým umírá nebo nedávno umřel člen rodiny. V takových případech může kniha posloužit jako výborný prostředek, jak o smrti s dítětem začít mluvit v situaci, kdy se sami vyrovnáváme s vlastním zármutkem a nemusíme si vědět rady, jak k dítěti přistupovat. Když ale odhlédneme od vypjatého období, které předchází úmrtí člena rodiny a může následovat ještě dlouho po něm, dojdeme k tomu, že snad ještě vhodnější období, kdy si s dětmi o smrti číst, je kdykoli jindy. Číst knihy o umírání s předškoláky není známkou rodičovské morbidity. Malé děti jsou velmi bezprostřední, ptají se na cokoli, co je napadne, téma smrti je samozřejmě zajímá a často zkrátka přijímají věci tak, jak jsou. Začít o smrti přemýšlet v raném věku má tu výhodu, že ji člověk později nebude vnímat jako tabu, a až se s ní setká na vlastní kůži, lépe se s ní vyrovná. Dnes navíc existují opravdu empaticky vyprávěné a ilustrované dětské knihy o smrti, mezi něž bezpochyby patří i Anna a Anička již zmíněné Martiny Špinkové.

Autorka se rozhodla zasadit smrt babičky Anny do co nejširšího kontextu: „Svět je zvláštní. Veliká je země a ještě větší je nebe nad ní. Ze země vyrůstají křehké rostlinky, které brzy uvadají, ale také prastaré stromy, z nichž každý rok vyraší nové listy. (…) Jedno velké tajemství má svět s lidmi. Lidé na svět přicházejí a pak zase odcházejí. Nevědí, odkud přišli a kam jdou, ale mohou si o tom spolu na světě povídat.“ Otočíme na další stranu a setkáme se s právě narozenou Aničkou, jež se svým způsobem poprvé setkala se svou babičkou – dostala po ní jméno.

S každou další stranou se v životě posuneme o trochu dál, což dítěti dobře umožňuje zažít pocit plynoucího času. Anička roste, jezdí za babičkou na venkov a ta jí předává vědomosti, sdílí s ní tajemství. Babička se zmenšuje, už se jí tak dobře nechodí a musí jezdit na vozíku, ale Anička se jí může vozit na klíně. Nakonec se babička přestěhuje k Aničce domů. Hodně odpočívá, ale taky si s Aničkou hraje a naučí ji vázat mašle. Potom už babička nevstává z postele a Anička se diví, že ji maminka krmí lžičkou, stejně jako Aničku, když byla ještě miminko. Maminka odvětí: „Když byl tatínek malý kluk, tak se o něj babička starala. Tak teď zas pomáháme my babičce, to je docela spravedlivé, ne?“

Během letních prázdnin Anička na babičku trochu zapomene, a když se vrátí, babička je ještě menší. Anička jí na noc dává do postele svoji panenku, aby se babička nebála. A když babička jednoho dne umře, nikoho nenapadne, že by ji Anička neměla vidět. Tatínek naopak Aničku probudí uprostřed noci, aby byla svědkem babiččina odchodu. Anička dá babičce do rakve plyšového medvídka. Ale babiččinou smrtí kniha nekončí. Anička cítí smutek, vidí, jak smutný je tatínek, avšak ještě nějakou dobu poté s babičkou pravidelně telefonuje.

Jak je vidět, i Aniččin vztah s babičkou je v knize pojednán dosti zeširoka – tak aby malý čtenář dobře pochopil, čím pro sebe vzájemně byly, a prostřednictvím různých podrobností v jejich příběhu uviděl sám sebe. A aby dospělý čtenář uznal, že například vztah dítěte s babičkou pokračuje i v okamžiku její smrti a po ní a že vůbec není záhodno ho přerývat nějakou, jakkoli dobře míněnou, „ochranou“ před smrtí.

Výjimečně citlivě odvyprávěný příběh, který dítěti předkládá smrt jako sice smutnou, ale nedílnou součást života, doplňují jemné akvarely, v nichž Špinková dovedně pracuje s výraznými barvami – ilustrace ke scéně pohřbu je například změtí barevných květin, které donesli pozůstalí, a když babička leží na smrtelné posteli, vypadá to, jako by ji prosvětlovala jasná záře.