Nemilosrdný vojevůdce a stratég, jenž za cenu značných ztrát na životech zdvojnásobil rozlohu svého severního království, ale též příležitostný básník, sečtělý filozof a vášnivý hráč na příčnou flétnu, který nedbal luxusu a nechal se pochovat v zahradě letního zámku Sanssouci po boku svých psích společníků. Ani po letech nepřestává postava pruského monarchy Fridricha II. Velikého (1712–1786) fascinovat, o čemž svědčí v neposlední řadě značný zájem o Fridrichovu osobu při příležitosti jeho nedávných 300. narozenin. Novela Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám se sice v německých knihkupectvích ocitla rovněž v kontextu panovníkova kulatého jubilea, pruského osvícence však nevykresluje v příliš lichotivém světle.

Vystřízlivění dvou filozofů
Schädlich si pro své literární vyobrazení života a doby Fridricha II. vybral vděčné téma králova přátelství s francouzským filozofem Voltairem (1694–1778), který ve Fridrichovi doufal nalézt skutečného osvíceného panovníka. Vycházeje z dochované korespondence mezi oběma muži a známých životopisných faktů předkládá německý prozaik čtenáři příběh počátečních sympatií a opatrného respektu, který postupně přerůstá v prchavé souznění obou aktérů a mílovými kroky míří až k jejich vystřízlivění a opětovnému odcizení.

Mezi řádky citovaných dopisů a až vědecky stručného projevu neosobního vypravěče však ožívá nejen komplikovaný vztah tvrdohlavého Francouze a jeho neméně umíněného pruského protějšku, ale zprostředkovaně též panorama historické epochy, která si jen zčásti může nárokovat přízvisko „osvícená“. Jak lehkovážnému Voltairovi v novele připomíná jeho milenka Émilie du Châtelet, Fridrich II., přestože zrušil útrpné právo, není vytoužený „Šalomoun Severu“, nýbrž předně „člověk moci, sebejistý a nestoudný“, jenž se nebude zdráhat sáhnout po zbrani, aby si přivlastnil vše, po čem touží. Historie dala Émilii za pravdu a Fridrichova agresivní zahraniční politika, přestože nestojí nutně v centru Schädlichova zájmu, vrhá dlouhý stín na tradiční vnímání pruského despoty jako umělce a filozofa.

Navýsost minimalistický styl
Více než samotný obsah novely překvapí čtenáře autorův minimalistický, úsporný literární projev. Schädlich nespoléhá na rozmáchlý, barvitý styl vyprávění typický pro tradičně rozsáhlé historické romány. Naopak volí velmi ekonomickou, střízlivou formu, obvykle jednoduchou větu či krátké souvětí. Text je prostý všech nadbytečných větných členů, příslovcí a především spojovacích výrazů, kvůli čemuž může na čtenáře působit zdánlivě nesouvisle. Mnohé naznačuje už úvodní pasáž novely:

„Voltaire vyhlédl z okna. Hleděl na portál farního kostela Saint-Germain.
Starým domem zachvívalo vyzvánění kostelních zvonů, ale Voltaire předstíral, že mu to nevadí.
Kostelní fasáda se mu líbila, její style classique. Navíc: Varhaník náležel k rodině Couperinových.
Voltairovu zraku se v úzké ulici nabízelo ještě něco. Dům pana Dumoulina, provozujícího obchod slámou. Dumoulin připadl na myšlenku dělat ze slámy papír. Jenže jak financovat výrobu? Ujal se toho Voltaire.
Dumoulin vyráběl balicí papír, obchod kvetl. Voltaire povýšil na papírenského továrníka.“

Vypravěč se zpravidla nesnaží jednotlivé věty mezi sebou usouvztažnit vhodnými spojkami. Místo toho řadí fakta věcně za sebe jako samostatné celky. Novela tak zcela rezignuje na tradiční představu o koherenci a kohezi, jak o nich káže textová lingvistika. Současně se vypravěč striktně vyhýbá hodnotícím či interpretačním zásahům do příběhu a zůstává vůči popisovaným událostem neutrální. Nepřímo tím nabádá čtenáře, aby z předkládaných faktů vyvodil vlastní závěry.

Hravý příspěvek k dějinám Pruska
Schädlichova útlá novela Veličenstvo, chvátám představuje zejména díky své nezvykle úsporné formě vzácný jev na literárním trhu. Lze na ni pohlížet jako na drobnou jazykovou hříčku, s níž si čtenář může zkrátit čas mezi dvojicí románů, stejně dobře však text funguje i jako plnohodnotný příspěvek k demytizaci pruského polyhistora.

Přestože na strohý text, který s nadsázkou nejvíce připomíná výpisky z naučné literatury, nelze uplatnit tradiční estetická měřítka, jedno mu upřít nelze: díky zredukování jednotlivých výroků až na samou podstatu novela čtenáře velmi rychle vtáhne do středu dění, a než se naděje, už otáčí poslední stránku.

Schädlichova jazykově svébytná novela jednoznačně stojí za pozornost, jakkoliv se vyplatí k ní přistupovat s náležitou obezřetností. Zatímco některé čtenáře autorův minimalismus nadchne, jiní pro něj zcela jistě nebudou mít tolik pochopení. Celkově se však německému prozaikovi povedlo vystavět kočkování Fridricha II. s Voltairem více než zdařilý literární pomník.