Nejznámější neurotik a životní pesimista, který vytváří výborné komedie, Woody Allen, se stal hrdinou celé stripové série: dost možná jako jediná z žijících celebrit. Pod názvem Inside Woody Allen vycházely slavné stripy v letech 1976–1984 ve různých amerických novinách a osvobodily karikaturistu Stuarta Hampleho od práce v reklamní agentuře. Výběr těch nejlepších dílů vydalo letos Allenovo domovské české nakladatelství Argo v koedici s Pasekou pod názvem V kůži Woodyho Allena.

A to ve vázaném rozměrném masivním vydání. Těžko manipulovatelná kniha se do tramvaje nehodí, a stripy tak bohužel ztrácejí kontakt se svým primárním prostředím. Po přečtení informacemi nabité autorovy předmluvy je tento krok pochopitelnější. Vnější charakter dodává knize punc archivu a reprezentativního svazku, zachycujícího zrod a život stripu. Hample píše lehce a vtipně. Uvádí na pravou míru spekulace o svém autorství z let 1966–67, bohatá obrazová část obsahuje i první strip. Historii obohacují sesbírané Woodyho reakce, jeho rady, jak komiks vést, které často stojí na opačné straně než názor vydavatelství, a jako bonus obsahuje takový malý „seminář o humoru“, vzniknuvší z Woodyho přípisů na stripy v letech 1977–78. Hample situaci shrnuje slovy: „A v neposlední řadě mějte na paměti, že i když houževnatý forenzní expert by tu a tam v tónu komiksu objevil Woodyho DNA, on ten strip nenapsal. Kdyby ho býval napsal, měl by nejspíš méně čtenářů, ale byl by o dost vtipnější.“

Hample Allena ulovil v 60. letech, ještě když vystupoval jako neznámý komik na stojáka v komediálních klubech a jeho intelektuálnímu humoru se zasmál málokdo. Do doby, kdy se seznámili, koncipoval o pár let později podobu kresleného Woodyho. Ten skutečný se na stripech podílel nejen propůjčením své podoby, vetkané Hamplem do velmi zdařilé karikatury, a ikonického charakteru – nesmělý otloukánek, neúspěšný sukničkář, skeptický filozof a vtipný (sebe)ironik. Hamplemu poskytl inspiraci pro vtipy prostřednictvím zlomkovitých poznámek ze svých komických představení (jedna várka stripů se odehrává přímo jako vystoupení v komediálních klubech), ze sešitů sebraných spisů nebo materiálů z knih a her (část stripů je koncipována jako zápisky ze soukromých deníků).

Stripy jsou seskupené tematicky do sedmi oddílů, jak jinak než vtipně nazvaných: Kdykoli měla orgasmus, prodloužil se jí nos nebo Freudovo poslední útočiště. To jsou ty nejvýraznější, které se točí okolo žen, respektive milostných zklamání, a psychoanalytických sezení s doktorkou Fobickovou. Mimochodem, nohy ztvárněných žen vypadají, jako kdyby dámy tančily Vianův hopsatrot vizuálně zachycený ve filmu Pěna dní Michela Gondryho. Dalšími tématy jsou třeba hledání smyslu života a roztržky s rodiči. Generační vztah vystihuje nejlépe tento rozhovor: „Náš syn říkal, že nás chcete vidět, doktorko Fobicková. – Ano, Woody je můj pacient již mnoho let… A já jsem vám jen chtěla poděkovat, že jste se o to postarali." Humor stojí převážně na shazování nudného malého Woodyho. Vystihuje to např. dvoupolíčkový strip: „Pokládám se za dokonalého. V zemi za zrcadlem."

Kniha obsahuje jak klasické dvou- až třípolíčkové stripy, tak jednopolíčkové hybridy, ale také rozsáhlejší komiksové útvary, které jsou koncipovány tak, že první dvě pole uvádějí do děje stripu a mohou být v novinách s omezeným prostorem vynechány. Některé jsou nadčasové, jindy je jejich společenský odkaz poplatný době, kdy vyšly. Jsou vtipné a chytré, byť přiznejme, že některé na první čtení nepochopitelné. A lépe si je dávkovat postupně, někdy je té sebelítosti a úzkosti až moc.