Stig Dagerman (1923–54) patří k nejvýznamnějším švédským spisovatelům 20. století. Díky nadšení majitele komiksového nakladatelství Mot Ivana Stabla pro tvorbu tohoto autora se nyní českým čtenářům dostává do rukou po románu Popálené dítě také překlad autorovy prvotiny Had.

Had (Ormen, švédsky 1945) má ve švédské literární historii výjimečné místo. Teprve dvaadvacetiletý autor totiž v románu jedinečným způsobem diagnostikoval chorobu, která sužovala neutrální Švédsko v období druhé světové války, a sice potlačovaný strach a pocity viny. Zvolil k tomu experimentální formu dvou jen nepřímo souvisejících částí, přičemž druhá z nich v několika kapitolách podává situaci z více různých perspektiv. Jak Irena, tak i Nemůžeme usnout líčí projevy a hrozivé následky odsouvání všudypřítomného strachu do podvědomí; první část z pohledu mladé ženy, druhá zase očima skupiny vojáků během válečné pohotovosti – sám Dagerman si v letech 1943–44 prošel vojenskou službou, a tak zde mohl čerpat z vlastních prožitků. Symbolem hrůzy a strachu je v obou částech had, který paradoxně není tak nebezpečný, dokud jej máme na očích, ale jakmile uteče a my jen tušíme jeho přítomnost, má na nás jeho existence ochromující účinky. A právě to Dagerman svým textem sděluje: strachu je třeba čelit přímo, jedině tak je možné ho překonat.

Autor přitom bohatě uplatňuje své výjimečné pozorovací schopnosti a skvěle analyzuje psychologii postav včetně těch nejsubtilnějších hnutí mysli. Pozadu však nezůstává ani umělecká stránka textu, některé pasáže čtenáře přímo zavalují originálními básnickými obrazy, poetickými a drsnými zároveň (tuto svou schopnost si autor bezpochyby velmi dobře uvědomoval, a v postavě alter ega Scrivera ji dokonce trochu ironizuje). Nejvýraznějším rysem Dagermanových textů je nesmlouvavost, s jakou líčí ty nejhorší rysy a nejpodlejší lidské myšlenky a s jakou bolestivě rozebírá to, co se obvykle snažíme vytěsnit. Například dospívající Irena z první části knihy se zřejmě neliší od jiných dívek jejího věku, když touží po lásce a uznání svých vrstevníků; jenže na rozdíl od většiny podobných příběhů se zde dozvídáme o jejím špatném svědomí, sebeklamu, pomstychtivosti a pocitech méněcennosti, které vyústí mimo jiné v to, že vyhodí svou matku z jedoucího vlaku. Toto čtení je až fyzicky nepříjemné, snést se dá jen díky autorovu sarkasmu, hořkému humoru a už zmiňované poetice některých pasáží.

V druhé části románu se čtenář ocitá mezi vojáky základní služby. I je kromě klasické otupující „pakárny“ trápí strach – jak se později ukáže, nejen z hrozící války, ale i z hada, který se někde v kasárnách schovává. Nedává jim spát a chtě nechtě ve dne v noci ovládá jejich myšlenky. Hrůza bublá pod povrchem, probouzí temné stránky lidské povahy, boří zábrany a uzavírá do samoty. Její účinky jsou nejzřejmější ve chvílích, kdy se nejvíce projevuje podvědomí – ve spánku či v opilosti. To vše autor líčí zvláštní kombinací pronikavých kritických postřehů a jakoby rozpitých, horečnatých obrazů, zprostředkovávajících vnímání mysli ochromené strachem.

Dagermanův apel nejsilněji zaznívá v poslední části knihy ústy přiopilého básníka Scrivera: „Já usiluju o sociální spravedlivost, to jest o systém, kde se už neobchoduje se otrokama, kde se fakt, že lidi musej projevovat vděčnost zaměstnavateli, bance nebo loterii za to, že jim zajišťujou právo na život, považuje za něco nepřirozenýho. Teda o systém, ve kterým právo na život je mimo veškerou diskuzi a kterej si může dovolit zásobovat všechny šílence, co sloužej jako kotviště reakce, dětskýma střelnicema a účinnýma špuntovkama. Naproti tomu ve svým systému nepožaduju vůbec žádný místo pro harmonii. Poklidný štěstí má bohužel, jak se ukázalo, určitou tendenci zvrhávat se v krkání a přesycenost. A ve světě tvořeným samýma krkajícíma harmonickýma lidma je možná ze všeho nejdůležitější rozervanost a schopnost strachu. Proto chci roztrhat všechny drátěný ploty, kterýma jsme obehnali svůj strach, hadům v teráriu otevřít vchody a všem, co říkaj, že hledali a našli štěstí, naházet do vany rozbitý sklo.“ Následuje explicitní kritika pasivity Švédů za druhé světové války a naléhavá výzva: je třeba neschovávat se před skutečností, zbavit se omezenosti a iluzí a čelit nepohodlné pravdě, třeba i za cenu vlastního života – a příkladem ostatním má jít právě umělec, spisovatel jako nejcitlivější člen společnosti.

Had, v roce 1966 také zfilmovaný, byl ve Švédsku okamžitě přijat a pochopen kritiky i širší veřejností a Dagerman (více o jeho životě viz starší recenze) se díky němu stal jednou z největších spisovatelských hvězd. Román je totiž výjimečný tím, jak se v něm bezútěšnost a závažnost obsahu pozoruhodně spojuje s originálním jazykem, stylem a kompozicí, které čtenáři brání knihu předčasně odložit. V době svého vzniku by vyprávění u nás zřejmě nebylo příliš aktuální, protože druhá světová válka přece jen znamenala v českých zemích něco úplně jiného než ve Švédsku. Tím spíše však má co říci dnes: v  souvislosti se současnou „krizí“ se autor nápadně často strefuje do velice citlivých míst dnešní společnosti.

Vydání románu Had v češtině je výjimečnou událostí a dobrou zprávou nejen pro všechny zájemce o severskou literaturu. Jen je škoda, že na rozdíl od překladu románu Popálené dítě, který byl opatřen doslovem překladatele Zbyňka Černíka a navíc ještě úvodem z pera spisovatele Pera Olova Enquista, se Had čtenářům dostává do rukou bez jakéhokoli doprovodného textu, který by dílo zařadil do kontextu Dagermanovy existencialistické tvorby.