Alex Drescher vstoupil od fantastiky příběhy královského prokurátora Kloppa Yggredda v knize Dokonalý obchod (Leonardo, 2007). Mixoval tehdy prvky klasické anglo-americké fantasy se slovanskou mytologií po vzoru raného Andrzeje Sapkowského či Juraje Červenáka, čemuž odpovídal i důraz na akci a sarkastický vtip. Ovšem opravdu se autor našel až ve svém novém cyklu – Prolnutí. V první knize (Tovaryš, Leonardo 2010) představil svět blízké budoucnosti, kde za všechny nitky tahá mocná Lóže – její členové si již dávno rozdělili sféry vlivu a po krku si nejdou především proto, že odhalili další svět, skrývající se za tím naším – svět plný magie a mytických bytostí. Prolnutí, tedy místo, kde se oba světy setkávají, bylo čtenáři představeno na příběhu Richarda Svátka, profesionálního asociála, který nemá v dokonalém světě Evropské unie budoucnosti žádné vyhlídky. Po náhodném zapletení do honby za vzácným artefaktem se v něm však probudí podivuhodné schopnosti a on se stane Katem (jeden z řady malých autorových vtípků), který se postaví jak bezskrupulózní Lóži, tak vyšinutému knížeti elfů...

Po dvou letech vychází volné pokračování – bez Richarda, ale s několika poznámkami o předešlých událostech a několika stejnými vedlejšími postavami. Zdánlivě nový příběh však jede podle známých not – hrdina je Čech (tentokrát jménem Jindřich Schlick), objeví se u něj netušené schopnosti (během válečných operací v Afghánistánu, kde EU pokračuje v „úspěšných“ taženích SSSR a USA), následuje brutální honička a boj: opět proti Lóži, a stejně tak proti ještě úchylnějšímu knížeti elfů. Bonusem je závěrečný zvrat, v němž Drescher vzdává hold Pánu prstenů (ve velmi military stylu).

Velká míra podobnosti s prvním dílem ovšem nijak nevadí. Co na tom, že hrdina je v podstatě stejný typ jako minule a že zažívá v bledě modrém to samé? Drescherova síla je jinde. Ze zástupu postkulhánkovských akčních knih, jakých je v současné domácí fantastice spousta, se nevyděluje ani nejpropracovanějšími zápletkami (i zde do sebe sice vše relativně hladce zapadne, ale náhod a náhlých hnutí mysli je pořád dost), ani nejlepšími akčními scénami (spoléhá spíše na jejich rozmanitost a až extravagantní mixování chladných, palných i magických zbraní, či rovnou staré dobré hrubé síly). Drescher se vyžívá v narážkách na současnou politickou i obecně společenskou situaci – a to ve velkém. Pokud Kulhánek občas použil jako motiv třeba otázku ekoterorismu (přesně na půl stránce v první Cestě krve), u Dreschera je zcela zásadní a určující tematizace euroskepticismu či národních stereotypů.

EU a další Lóží řízené organizace bují korupcí a byrokracií. Způsob, jakým si bezejmenný úředník vychutná jednu z paradoxně záporných postav, je blízký všem, kdo museli vyplnit formulář A pro získání formuláře B ke správnému odevzdání formuláře C s přílohou a1 v úterý a a2 ve středu. Navíc si EU tvrdě došlápla na jakékoliv nespokojence a přivedla Evropu do nejhorší ekonomické a morální krize v historii. A samozřejmě zavedla v české kotlině jako úřední řeč němčinu.

Češi si totiž předtím v Drescherově podání vyléčili mnichovský komplex a spolu s dalšími členy Visegrádské čtyřky se pokusili z EU vystoupit. To, co následovalo, nebylo nazváno „bratrskou pomocí“ pouze z piety a opatrnosti (jak autor vtipně poznamenává). Výsledek je každopádně jasný: Češi jsou občany druhé kategorie a hýčkají si svůj status zbitých morálních vítězů. Z jejichž řad nicméně občas povstane velký geroj, který to těm nahoře „nandá“ a během své anabáze bude vtipně glosovat celou řadu nešvarů a sociálních úletů...

Trochu sice zamrzí, že oproti prvnímu dílu se Drescher drží poněkud zpátky v kopání do německého národa (o kterém napsal, že temnou stránkou jeho perfekcionismu je smysl pro humor) a drží se spíše domácích zdrojů („A co moje práva? Vy mi je nepřečtete?“ „Jsme tajná služba. Jestli chcete práva, tak je zkuste studovat. Jsou místa, kde to jde překvapivě rychle...“). Na druhou stranu se v Jednom z Devíti vydáme i do zatím nepříliš probádaných končin lampasáckého humoru. Drescher jej nasadil nejen ve scénách z Afghánistánu, ale s překvapivě silným výsledkem i v pasážích věnovaných elfům („Kritický náhled na nadřízené získáš až po pěti stech letech služby. Pokud se toho dožiješ“). Ti čelí nejen invazi svých vyšinutých příbuzných, ale především paranoie a sadismu vlastního knížete. Fantasy Černí baroni jedna radost – ovšem parafráze se dočká i dobrá fójak Švejk.

Jeden z Devíti je ve výsledku jistě nejzábavnější česká fantastická kniha roku, ovšem v porovnání i se svým předchůdcem také mnohem méně soudržná. Drescher přivedl na scénu celou řadu postav, jejichž vzájemné střety a přestřelky (i slovní) si náležitě vychutnává. Ovšem zároveň poněkud zapomněl na hlavního hrdinu – nejde o již zmíněnou typovou podobnost s Richardem Svátkem, ale o to, že se jako hybatel děje ještě před polovinou knihy vlastně vytratí a ty nejlepší pasáže s ním nejsou spojené... Kniha se tak dostala do stavu, kdy by mohla pokračovat klidně dalších tři sta stran, aniž by její koeficient zábavnosti poklesl, ale zároveň po jejím dočtení chybí pocit završení. Někdo zemřel, někdo se změnil, někdo přežil a někdo vyplnil formulář. Zatímco dílčí scény jsou tedy skvělé, jako celek je kniha pouze lehce nadprůměrná.