V pětapůlmiliónovém Dánsku žije deset procent přistěhovalců. Dánsko se je až křečovitě snaží integrovat, vláda si dává za cíl, že do roku 2020 bude mít o 10 000 víc obyvatel s etnickým původem práci, investuje do vzdělávání a řeší přetrvávající potíž s mladými muži nedánského původu ve věku 25 až 39 let, z nichž až 41 % má dokončené pouze základní vzdělání, které jim není schopno zajistit práci. To jsou fakta. O tom, jak se přistěhovalcům skutečně žije, se Dánové a zbytek světa dozvídají především z médií, vídáme hořící auta a popelnice, slyšíme o přestřelce v kodaňské čtvrti Nørrebro a uklidňují nás fotky muslimských dívek s dánskou maturantskou čapkou posazenou přes šátek.

V záplavě informací ale většinou chybí názory a pohled samotné menšiny. Tuto propast se pokusil překlenout Tarek Omar, dánský spisovatel syrského původu. Nutno říci, že se mu jeho pokus více než zdařil. Jeho debutová sbírka povídek MuhameDANEREN (2011, MohameDÁN) přináší dvacet příběhů a stejný počet hlavních postav, které ukazují, jak dánští přistěhovalci v různých koutech země skutečně žijí.

Tarek Omar (* 1987) vyrůstal v chudém imigrantském prostředí ve městě Vejle na Jutském poloostrově. Jeho rodina pochází z Libanonu, odkud kvůli občanské válce emigrovala do Dánska, kde se Omar narodil, vystudoval zde Syddansk Universitet a dodnes zde spolu se svou rodinou a dcerou žije. Inspirací pro životní příběhy, které ve své sbírce líčí, byla autorovi kromě vlastního dětství a mládí ve Vejle také novinářská praxe, které se kromě psaní věnuje.

Vtipný titul knihy si klade otázku, jaké to je, být muslim a Dán v jedné osobě. Je vůbec možné tyto dva diametrální pohledy na svět skloubit? Už obal knihy odhaluje atributy života arabských přistěhovalců v Dánsku. Obrázky symbolizují obřízku, fotbal, sebevražedného atentátníka, olivový strom, sex nebo hovězí maso. Tarek Omar v své knize ukazuje specifikum života přistěhovalců, kteří se zmítají mezi dvěma identitami, stále znovu hledají a definují vlastní domov a snaží se ukotvit svou existenci uprostřed jakýchsi paralelních světů. Jeho líčení je kritické, ani zdaleka není politicky korektní a předsudky o etnické menšině rozhodně neodbourává.

Autor neukazuje život přistěhovalců jednostranně, vykresluje nám před očima prostředí vysokoškoláků, rodičů, starců, narkomanů i žen. Dvacet různých osudů představuje dvacet variací na téma integrace a vykořeněnosti v bikulturním světě. Omar ukazuje různé vrstvy společnosti, věkové skupiny, různý stupeň integrace, od přistěhovalců první generace až po třetí generaci, tlak rodičů na děti, které díky nim žijí v „lepším světě“. Všichni jsou více či méně nespokojení, ale se svou životní rolí se snaží vyrovnat. Kniha MuhameDANEREN je cestou do uzavřeného světa přistěhovalců, která umožňuje poodhrnout záclonku jejich soukromých domovů a osudů. Potkáváme v nich imáma s kamennou tváří, který je posedlý pornem, ale káže o čistotě; matematického génia, jehož odbornou kariéru nakonec stejně zhatí neschopnost vyjádřit se k politice a životu menšin; prodejce párků, který se tak touží integrovat mezi většinu, že zakáže své ženě nosit šátek; sebevražedného atentátníka; jsme také svědky zklamání z návštěvy „domovské“ země, ve které šel vývoj svou cestou oproti až násilnému dodržování tradic v umělém dánském prostředí.

Ze sbírky se svou útočností vymyká dialogická novela Sluncem spálené jazyky, v níž tři ženy pomlouvají sousedku, která prý podvedla svého muslimského muže s mladičkým Dánem. Smilnění je amorální a zakázané, ale podvést manžela s modrookým Dánem je ještě horší, než s kým jiným: „Ne, s Dánem je to mnohem nechutnější. Tak za prvé nejsou obřezaní. A za druhé jedí vepřové. Představ si, že se budeš líbat s někým, z koho ucítíš vepřové. To musí být hnus. Je mi špatně, jen na to pomyslím.“ Poté, co ženy properou hříšnou dánskou společnost, se loučí slovy: „Teda holky, jak ten čas běží. Strašně mi to s vámi uteklo. Pomalu už budu muset běžet, protože musím manželovi udělat večeři.“

Autor sám se vyjádřil, že má rád povídku Pět gramů prášku od ráje o postarším feťákovi, který strašně touží, aby jej aspoň v den muslimského svátku Eid pozvala jeho dcera na večeři a on si mohl na klíně pohoupat vnoučata. Mladá žena svého otce ale jako každý rok ani v tento den nepozve dovnitř. On stojí před jejími dveřmi se sladkostmi a květinami v rukou, poslouchá skrz dveře výskání vnoučat a čeká, až zhasnou a jdou spát. Pak se vydá na své místo k mešitě, koupí si pět gramů prášku a doufá, že jej za rok dcera do domu pustí. Inspirací pro tuto povídku byl pro autora rozhovor s imigrantem, kterého potkal na proslulé ulici Istedgade v Kodaňské čtvrti Vesterbro nedaleko hlavního nádraží.

Povídková sbírka MuhameDANEREN je tematicky i stylisticky skvěle zvládnutý debut. Povídky mají spád, jsou vtipné a vypointované, dlouhé i krátké. Autor nás v nich bere na leckdy šokující a smutnou návštěvu do stále poměrně tabuizovaného světa a otevírá většinové populaci oči.